Calamari Union

LFŠ 2011 | Hned druhý Kaurismäki je nadnesené, šíleně vtipné béčko o epické a symbolické cestě čtrnácti Franků za lepším životem. Režisér si střílí z Finska, společnosti, noirovek, gangsterek i Taxikáře. Z diskuze po projekci snímku: "Kde jste vzal nápad na tento film?" Kaurismäki: "Jaký nápad? Děkuji za hezký večer." (31.07.2011)

Kaurismäkiovská balada o patnácti mužích, kteří se všichni jmenují Frank, a anglicky mluvícím Pekkovi, kterému zřejmě trochu hráblo z Taxikáře. Z periferie Helsinek, kde je už nesnesitelně otravují zlé důchodkyně, ulice jsou přeplněné rozjívenými dětmi a psy, a autobusy jezdí narvané a ještě pozdě, se tahle banda dospělých mužů v plné síle, černých brýlích a ošuntělých ohozech vydá do centra města. Tam se snaží protlouct, jak se dá, někdo sám, jiní ve skupinkách. Moc se jim ale nedaří a pomalu strádají hladem a zimou. Jak se kdo ze svízelné situace dostane, už uvidíte sami. Snová scéna jejich fiktivního koncertu je zřejmě již předzvěstí pozdějších Leningradských kovbojů. Jinak klasický Kaurismäkiho styl a humor, jeho oblíbená hudba, filmové narážky, celkově ale trochu nevyvážené. (21.01.2008)

Jednoho dne se gang 14 Franků rozhodl opustit depresivní Helsinky. Někteří ale při té cestě do 5 kilometrů vzdálené Eiry umřeli, jiní se naprosto ztratily a na svůj původní cíl jaksi zapomněli. Celé je to strašně absurdní, včetně několika nápadů a úspěšně se z toho stává komedie, u které jsem sice záchvaty smíchu neměl, ale k pousmání to bylo. Do toho zde máme Kaurismäkiho skvělou kameru, skvělé herecké výkony a celkově ten film i docela baví (i když ve finále už působí trochu zdlouhavě). Celkem se mi to líbilo, akorát fakt nevím, jestli tím Kaurismäki chtěl něco říct nebo ne. Ono ten děj k něčemu směřuje (a pokud jo, tak bych byl radši, kdyby ten film končil předposlední scénou), ale to zpracování zase vypadá, jakoby šlo jen o absurdní komedii. Nevím. Tak jako tak, špatný ten film rozhodně není. 4* (14.01.2020)

Potká Frank Franka a ptá se ho: Neviděl jsi Franka? Kaurismäkiho černobílá směsice punkové revolty, surrealistických vybočení z normálu a pocty prokletým dekadentním duším. Parta chlapů jménem Frank opakuje stěhování národů v prostoru jednoho města. A narozdíl od dávných kmenů má mnohem nižší úspěšnost, protože město je plné nástrah a země zaslíbená dost možná ani neexistuje. Pod komediální krustou dříme celkem deziluzivní sociální výpověď o nemožnosti a směšnosti revolty a úniku z bezútěšného života na okraji. Jev tom cítit jistý diletantismus, který ale ladí s výpovědí. Takže jediným problémem je, že silných situací v tom filmu není na rozdávání. Aki se zastřeluje. (01.10.2011)

Už před dvěma lety jsem viděl v rámci Challenge Tour jinou černobílou komedii té doby od Akiho Kaurismäkiho. Teď jsem si tak nějak s ještě horším výsledkem potvrdil, že se s tvůrcem a jeho vkusem humoru naprosto míjím. Komedie většinou hodnotím dle toho, zda dokážou pobavit a do jaké míry, v případě opravdu dobré zábavy nemusí mít nutně obsáhlou myšlenku. Dobrá komedie ale může naopak i rozesmát jen velice mírně a naopak něco důslednějšího sdělit. Zde jsem se bohužel nebavil a nechce se mi s pocity mírného otrávení pátrat po tom, zda to celé dění plné absurdního konání undergroundové partičky (mytí rukou v mláce, vození se na přední kapotě auta, jízda na motorce podél baru a pod.) má v sobě kromě snahy o ukázku svobody bez hranic ještě nějaký další hlubší smysl. Tento způsob komedie se mi zdá poněkud nešťastným... Ale naštěstí se mi líbila hudba a za tu dávám celou jednu hvězdu navíc. 35% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (05.04.2020)