Nemilovaní

Uznávaný režisér Andrej Zvjagincev natočil syrově drsnou a nekompromisní výpověď o povrchní době, v níž žijeme. Kdyby milenecké páry nelepily vztahy dětmi a pořídily si je až po důkladné rozvaze a opravdu z lásky, nemuselo by tak často docházet k úděsným situacím, které popisuje tento film. Přitom nejde pouze o vhled do problematiky ruské společnosti, ale k podobným vztahovým blamážím dochází všude na světě, ani naše země není žádnou výjimkou. Kromě velmi sebejisté režie a vtahující kamery snímek zaujme i nadmíru přesvědčivými výkony typově skvěle obsazených představitelů stěžejních rolí a nesmírně intenzivní hudbou. (85%) (15.01.2023)

Nemilovaní jsou pro mě tím nejryzejším příkladem současného artového filmu - forma mistrná, scénář slabý a nepropracovaný. Snad jsem doposud neviděl žádný film, o kterém by se to dalo říct tak čistě a jednoznačně. A překvapuje mě, že za tím stojí zrovna Zvjagincev, kterého jsem tam sice ve spoustě záběrů viděl, ale když si srovnám propracovanost scénáře tohohle a Levitahanu, tak je Leviathan nesrovnatelně lepší. A Návrat vlastně taky, i když tam ten scénář byl ke konci taky slabší. Tady ale nic není propracované, vše se děje protože prostě krize v manželství a kluk je z toho totálně v háji, ale zoufale tomu chybí hlubší propracování, psychologie postav (u otce obzvlášť, a sakra hodně) a větší pozadí za tím vším. Takhle jsem tomu příběhu nic moc nevěřil a ani na moment mě nedojal nebo ve mě nezanechal cokoli silnějšího. Nemá na to a snaží se místo toho opíjet dokonalou formou a jak už to u nemalého počtu současných "náročných" diváků bývá, bohatě mu to stačí. Ty mé tři slabé hvězdy jsou vlastně opravdu jen za tu formu, protože ta je opravdu nesmírně profesionální a nejen úvodních 15 minut, kde se vše dokonale a důmyslně pomalu odhaluje, je naprosto geniálně nasnímaných, od postupného odhalování lokalit a postav po postupné přecházení ze statických záběrů jak od Benninga do víc filmového stylu s dialogy a postavami... Radost na to pohledět, opravdu, před tou formou opravdu klobouk dolů, ta Zvjagincevovi opravdu jde. Ona mu šla i ve všem ostatním, co jsem od něj zatím viděl, ale tam měl skvěle nebo dostatečně propracovaný i obsah, zatímco tady mu moc nefunguje. A je to obrovský škoda, protože to mohl být majstrštyk. Slabé 3* (22.01.2023)

Jednoznačne zatiaľ môj najlepší film od tohto režiséra. Zvjagincev mi týmto snímkom už definitívne dokázal, že je dôstojným nástupcom Tarkovského. Točiť filmy takýmto spôsobom veru nedokáže veľa režisérov na svete. Zobrať si nejakú myšlienku, nejakú tému (v tomto prípade odcudzenie v rodine, pocitová prázdnota a chlad...) a dokázať ju vo filmovom diele naplno vyjadriť a to vrátane maximálneho pocitového účinku na diváka, tak to chce naozajstný talent, ktorý Zvjagincev rozhodne má. Z tohto dôvodu vyčítať mu to, že je film až príliš "chladný", že sa človek pri ňom cíti "nekomfortne" a pod. je holý nezmysel, keďže režisérovi išlo práve predovšetkým o toto. Takže užívatelia, ktorí kritizujú niečo v tomto zmysle, vlastne kritizujú najväčšiu prednosť snímku, čo určite nie je fér. Je úžasné ako niekto vo svojom filme dokáže vyjadriť nejaký pocit, prípadne myšlienku bez slov, iba s prispením technických filmárskych postupov, predovšetkým kamery a audio zložky. Zvjagincevova schopnosť neverbálnej komunikácie s divákom je preto geniálna a jeho štylistické vyjadrovacie prostriedky jeden veľký masterpiece! (29.11.2017)

Odcizení až na dřeň. Film, ze kterého můžete lehko zešílet. Tolik deprese, úzkosti a chladu jsem na tak malém prostoru sotva kdy zažil. Žádná z dospělých postav není sympatická. Všechny jsou více či méně odporné. Za důležité považuju zdůraznění sociálních sítí. Scény, kdy rodiče místo trávení času s malým synem radši scrollují facebookem, případně řeší svoje osobní touhy a absurdní spory, byly snad odpornější než nechutně naturalistická scéna z márnice. Zatímco Zvjagincevův předchozí snímek Leviatan vypovídá hlavně o šílených poměrech v současném Rusku, Nemilovaní jsou dle mého názoru univerzálnější a mohly by se odehrávat kdekoliv na světě. (11.04.2018)

Chladné, kruté, pravdivé. Ruského režiséra Andreje Zvjaginceva zajímá vztah manželů, kteří spolu jen dožívají. Jdou od sebe, každý má jiný vztah, nesnášejí se, pohrdají jeden druhým, roky fungovali bez lásky, pojí je pouze dvanáctiletý syn, kterého vlastně ani nemají rádi, a dávají nevybíravě najevo, že je momentálně špatně řešitelnou přítěží. Jenže pak se kluk ztratí. Je to nekompromisní, ale zatraceně pravdivé. Stačí se kolikrát rozhlédnout kolem sebe. Lidé se vrhají do vztahů, neumí spolu mluvit, rozcházejí se kvůli malichernostem, vstupují do manželství a hypoték, aniž by se pořádně znali. A milovali. A respektovali. A chtěli si rozumnět. Tvůrci to do nás perou, poukazují na neúčelnost institucí, na děsivě pochroumané vztahy, na sociálně-politické problémy současného Ruska. Lhostejnost vztahů podporuje i zimní počasí. Brzy pochopíme, že odcizení se předává z generace na generaci, že společnost je nesmírně konzumní, že dospělé zajímá zejména uspokojování vlastních materiálních a sexuálních potřeb. Zvjagincev se doslova vyžívá v dlouhých statických záběrech, přesto diváka drží v napětí a donutí ho sakra přemýšlet nad tím, co právě sleduje. (08.02.2018)