Bohémský život

Kaurismäkiho bohémský trojlístek - Malíř, Spisovatel a Skladatel - je nezapomenutelný. Viděl jsem (doteď) tenhle film jen jednou kdysi dávno předávno v kině, ale i po letech jsem si na něj občas rád zavzpomínal. Tři francouzští bohémové s finsky melancholickou duší (pardon, jeden je vlastně bohém albánský) se svérázně protloukají životem, no a o tom to celé je... Ale JAK se protloukají, to se nedá popsat, to se musí vidět... A i když jsem velký fanda herectví Mattiho Pellonpy (malíř kýčovitých ohavností), můj favorit je skladatel - skvostná je scéna jeho ležérní plavby na loďce, se sklenkou vína v jedné a kopretinou v druhé ruce, zatímco jeho družka pilně vesluje. Ale ještě víc mě pobavila jeho kakofonická moderní skladba pro rozladěné pianino a houkačku. (12.02.2015)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)

Tímto filmem jsem uzavřel svou pouť Kaurismakiho filmografií a byl to důstojný závěr celé série. Opět jsem musel obdivovat jeho schopnost vyrobit příběh na několika metrech čtverečních. Přestože se ve filmu vůbec nic neděje, není nudný a postavy jsou velmi zajímavé až zábavné. Ne každý to skousne, já měl ale pocit, že se dívám na klasiku každou minutu filmu. Musím říci, že mne víc oslovil Muž bez minulosti a Drž si šátek, Tatjano , ale tohle je třetí místo jak vyšité. (16.03.2011)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Báječný film. Hluboce dojemný a současně nesmírně zábavný - tolik vtipných dialogů v jenom filmu aby pohledal. Koukám, že je to Kaurismäkiho nejlépe hodnocený film na ČSFD, a vůbec se tomu nedivím. Je to filmařský majstrštyk par excellence, který směle každému doporučím. Mně osobně na tomto filmu přišlo mimo jiné pozoruhodné, že jsem po dobu celé projekce netušil, v jakém roce byl tento film natočen (či kdy se vlastně Kaurismäki narodil), a datoval jsem v duchu vznik filmu někam na konec 60. nebo začátek 70. let. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na konci zjistil, že se jedná o film z roku 1992! A poslední poznámka na závěr: postava Rodolfa má ve filmu psa se jménem Baudelaire, který je uvedený i v závěrečných titulcích pod svým skutečným jménem Laika, což mi přišlo jako nejlepší vtip na konec. A nyní s úžasem vidím, že Laika má dokonce i profil tady na ČSFD - nevycházím z údivu! (06.04.2012)