Western

Neuvěřitelně obyčejné a tím pádem díky tomu vlastně originální. Tvůrci si tu totiž krásně pohráli s archetypy Němců, Bulharů a skutečností, že když chceš, nepotřebuješ jazyk k tomu, aby sis pokecal. Lidsky je to tady hrozně silné, byť dost poetické. Věřím ale, že Vám ty záběry na vyvalený Němce uprostřed bulharské řeky vůbec nebudou vadit. Ač se toho ve filmu moc neděje, byl jsem u filmu totálně zhypnotizovanej. Ale, pravda, otázka je, jestli to nebylo tím, že jsem v pokoji měl hrozný vedro a Němci stavaři se tam vyvalovali v řece a u toho pili na pohodu bulharský pivo. (30.06.2021)

Mužství je tématem německého režiséra Valesky Grisebacha Western, který se odehrává v bulharské krajině, kde němečtí dělníci sestavují hydroelektrárnu. Tento malý "Western" je překvapivě jak přímočarý tak plný rezonance a dvojsmyslnosti. Tato tiše pohlcující pohádka o kamarádství uprostřed sociálního napětí přeskakuje mezi tématy. Valeska Grisebach množství napětí zabalil v nečekaných koutech. Plusem je westernově hezká krajina. V závěru film příjemně ožije hudebně, ale dvě hodiny sledování na mě bylo trochu moc. (26.12.2019)

Ve Westernu opustila Valeska Grisebachová svůj dokumentarizující styl, který jí v  – o jedenáct let starší – Touze pomohl přesvědčivě zachytit půvab i ošklivost německého venkova na zlomu Milénia a v novém snímku založeném na neklidu vzbuzeném kontaktem (přinejmenším) dvou kultur (a řečí) nechala Bernharda Kellera snímat svět i s jeho interakcemi podstatně dramatičtěji. Kameramanův zrak zde přímo obnažuje: soustředně vhlíží do událostí a odřezává z nich obrazy, doteky i všemožná spojení, která je tvoří. Vzhledem k tomu, že se předlouhá expozice odehrává mezi převážně primitivně působícími německými dělníky-kolonizátory, vzbuzuje tento způsob vyjadřování a znázorňování až fyzickou ošklivost a nedivil bych se, kdyby nejeden divák v obavách před tím, co v další scéně vyhřezne (a co se jeho odřezáním dále odhalí), odvracel od plátna či obrazovky svůj zrak. Úzkost vzbuzuje i hrdinovo pronikání do bulharské venkovské komunity a míře těchto obav úměrně pak působí radost ze všech těch mezilidských i mezidruhových souzvuků. Ani toto bratrské splývání však není zcela bezpečné, houpe někdy prudčeji a někdy také dusí. K celkové nejistotě přispívá i to, že ve většině interakcí k sobě strhává pozornost sama komunikace: každý se snaží dorozumět s každým – a kde řeč selhává, dostávají se ke slovu ruce, které se v explozích agrese snaží sebe samé umlčet ranami, které způsobují druhým – příliš nesrozumitelným. Mezi láskou a pranicí se ubírají vlastně všichni, místní i přicestovalí. To, co zůstává nevyjádřeno slovy či intuitivní znakovou řečí, zpřítomňuje svůj rub, který hrozí propastnými hlubinami. Každá vteřina může přinést právě tak útěchu jako zranit a také Meinhardova bezelstnost může být tak trochu lstivá. Grisebachová si ovšem zůstává do poslední scény věrná. Neodhalí víc, než si žádá pečlivě pěstěná neurčitost a závěrečným výjevem se pod své dílo podepisuje: Meinhardův tanec parafrázuje Markusovo opilé sólo z Touhy a tato intertextová vazba naznačuje, že se zdaleka nic nekončí – že se vše teprve otevírá. – I pro tuto skrytou nápovědu by stálo za to, aby Edisonline, uvádějící Western v rámci Be2Can, zprostředkovalo i onen starší režisérčin snímek. (29.01.2024)

Tento způsob westernu zdá se být poněkud nešťastným, chtělo by se říci. Když pominu řadu hluchých míst včetně konce, který vlastně žádným koncem není (tedy pokud by z nějakého mně neznámého důvodu nebylo v plánu natočení pokračování), tak hlavním problémem tohoto „westernu“ je naprostá bezkonfliktnost a absence jakýchkoliv důsledků zde spáchaných činů, které nebudu spoilerovat. Ozvěna každého činu sahá až do věčnosti a mstitelů takových činů (ať už osamělých či ne) jsou westerny plné. V tomto filmu ovšem, jakkoliv se zdá, že se k něčemu podobnému schyluje, zůstane každé problematické jednání bez komplikací, bez následků a bez očekávaných odpovědí. Škoda. Škoda promarněného potenciálu. Dvě hvězdy za nepřikrášlené vylíčení německo – bulharských vztahů a budování atmosféry, které však vyzní do ztracena. (06.10.2021)

Hezká práce s dějovými motivy, vyprávěcími vzorci a ikonografií westernu, jehož romantismus se zde střetává s nesentimentálně vykreslenou sociální realitou současné Evropy, kde se opět vytyčují kdysi zbourané hranice. Namísto kovbojů dobývajících indiánské území parta německých dělníků kolonizujících bulharskou vesnici (vyvěšení vlajky, osedlání cizího koně, sblížení s místní ženou). Téma střetu dvou kultur je klíčové, jenom jde ve větší míře o střet východu a západu než civilizace a divočiny. Příslušníci obou subsvětů, mezi nimiž se pohybuje protagonista, si ve skutečnosti rozumí méně, než jak se navenek tváří. Nejednoznačný samotářský hrdina, pro kterého je svoboda zjevně důležitější než rodinné zázemí. Přesto ale zřejmě chce někam patřit, být přijímán druhými (těžko ale říct, po čem přesně touží, neboť skrývání emocí je součástí jeho povahy). Na můj vkus ale přebývaly náladotvorné záběry bloumajícího hrdiny s cigaretou v ruce, jejichž četnost zřejmě souvisí i s volnější strukturou příběhu, která jako kdyby vznikala teprve „za běhu“. Stylem i strukturou vyprávění mi film dost připomínal dlouhou řadu jiných festivalových dramat (veristické snímání, závěrečný násilný střet následovaný katarzí) a téma expanze západních firem (a majetnického způsobu myšlení) do „rozvojových“ zemí východní Evropy výstižněji zpracovala Maren Ade v Tonim Erdmannovi. 75% (02.11.2017)