Roma

Jedna mexická rodina a dvě služky tvoří osazenstvo tohoto filmu zasazeného do let 1970 a 1971. V jeho samém centru stojí služebná Cleo, o ostatních postavách se toho vlastně dozvíme jen tolik, kolik je třeba pro její příběh. Bohužel jsou pro mne mexické dějiny španělskou vesnicí, takže netuším, co to tam figuruje za ozbrojené střety, ani jak velký hajzl vlastně byl mladík Fermín. Lubezki neměl čas, ale Cuarón si výborně poradil i bez přítomnosti svého dvorního kameramana (i když s ním by film byl nepochybně ještě lepší), zkrátka je to režisér, jehož filmy se vyplatí sledovat. (22.12.2018)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)

Od filmu jsem dostal zhruba to, co jsem čekal, a to kvalitní drama. Stopáž sice patří k těm velkorysejším, tempo vyprávění je rozvláčnější, strhujících momentů (nemocnice, demonstrace, moře) tu bylo jen pár…síla filmu ovšem tkví právě v té zdánlivé obyčejnosti a opakování (ostatně i ta tragédie, která se hlavní hrdince stane, je pro ni nejspíš tím nejschůdnějším řešením). Cleo to nemá jednoduché a téměř okamžitě si získá divákovy sympatie. A je jedno, zda zrovna musí řešit rozmazlenost bandy fracků, zaměstnavatelčinu podrážděnost či totální idiocii svého přítele. Její každodenní rutina (od ranního uklízení psích exkrementů přes celodenní starost o děti a dům až po večerní cvičení před spaním) je svým způsobem uklidňující, podobně jako prosvětlená kamera v černobílém snímku (záběry ovšem nepůsobí nijak strojeně či rádoby umělecky), pomalé tempo či zjevně nostalgická atmosféra způsobená režisérovým „vzpomínkovým“ přístupem (ten ostatně dobře věděl, o čem točí). Mé páté filmové setkání s Cuarónem tak bude znovu za 4*. (22.09.2019)

Zvukomalba. Nebo snad sonorama světa Cuarónova dětství. Po úspěchu Gravitace mohl natočit cokoliv jen chtěl - a taky natočil. ___ Skromné a zasněné vzpomínání na malou velkou hrdinku. Vrátil se, vzdal jí hold a natočil velký film, který se neomezuje jen na vlastní příběh, ale nabízí unikátní estetický zážitek a také reflexi nerovností a jiných bolestí světa, který s nimi ale nepřestává být krásný. Co záběr, to radost. Klid, který nepozorovaně a pravidelně přechází v bouři - jako nepředvídatelný oceán (což je slovní obrat, který je snad odpustitelný jen pro jeho odkaz na konkrétní scénu snímku). __ Vrátit se do dětství a vzpomínat na stáří. Poslouchat zvuky sousedství, města, luk. Vyzrálá a nikam nespěchající nostalgie jako prase. Dík. (31.01.2019)

Stále měním to hodnocení mezi 4* a 3* a stále si nejsem úplně jistá, které je to správné. Pro mě bohužel jasné vítězství formy nad obsahem. Ten film je neobyčejně natočen, působivá kamera a Cuarón působí spíše v roli jakéhosi pozorovatele a celé je to opravdu působivé. Některé scény vyloženě majstříkové (scénu porodu i nesmírně emotivní závěr jen tak z hlavy nedostanu), ale jako celek se mi film jednoduše ne a ne zarýt pod kůži. Co oceňuji nejvíce a důvod, proč mi možná ruka přece jen vyskočí k té 4*, je, že film je i silně feministický, ale naprosto přirozeným a nevtíravým způsobem. (01.01.2019)