Roma

Jednou za čas se mi poštěstí najít skrytej poklad, kterej mi připomene, proč tak miluju kinematografii. Tohle je jeden z nich. Nebyl perfektní, ale rozhodně ve mě zanechal silnej dojem. Začnu asi vizuálem, protože ten funguje krásně. Celej film máte pocit, že nesledujete někoho ve středu pozornosti, ale v pozadí, kdo není vůbec vidět a lehce se přehlídne. A přesně o těch lidech tenhle film je. V tomhle případě je hlavní postava Cleo, služebná jedný bohatý rodiny. Všeho je součástí, ale zároveň není součástí ničeho, všude s rodinou jezdí, ale nijak neovlivňuje, co se stane, jenom přihlíží bez toho, aby zasahovala. Vyobrazení protagonisty, kterej je vedlejší postava ve vlastním příběhu, se opravdu povedlo. Nepřeháním, když řeknu, že nic podobnýho jsem ještě neviděla. Postupně sledujete rozklad rodiny stejně jako Cleo a jste stejně bezmocný. Jste svědkem událostí, na který se stejně jako Cleo jenom díváte a sledujete, jak se svět kolem mění. Což mě přivádí k další věci. Připravte se, že uvidíte tvrdou realitu, žádná procházka růžovým sadem, ale surovej život, ve kterým nikdy nevíte, co se stane, ale přesto vám nezbývá nic jinýho, než to překousnout. Roma určitě není pro všechny, ale bejt váma, dám tomu aspoň šanci, protože je to při nejmenším originální zážitek. Hodnocení: Art filmy mají nějak v oblibě naháče. Ano, uvidíte zde i bratwursty/10 (09.04.2023)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)

ROMA není úplně láska na první pohled. Není to film, který by mě zaháčkoval hned v prvních minutách a "nepustil" až do konce. Ale s odstupem dvou, tří dnů, to vyrostlo. Cuarón tentokrát nabízí relativně nezúčastněný vhled do pár měsíců života jedné rozvrácené mexické rodiny a především do života její služebné Cleo. Děj se odehrává vlastně jen tak jakoby mimochodem, zatímco kamera sleduje relativní "neděj". Z jednotlivých střípků se skládá až překvapivě bohatá mozaika lidských osudů, takže divák na konci musí uznat, že se toho vlastně stalo docela dost. Vůbec ne mimo mísu jsou ta připodobnění k českým filmům, které na mikrokosmu jedné rodiny vypráví širší, univerzálě platný příběh. Zhlédnutí v kině má rozhodně význam, neboť kamera a především práce se zvukem jsou exkluzivní. Jeden z filmů roku. #svetozor (16.12.2018)

Cuarón své příběhy rád zasazuje do úchvatně propracovaných světů se specifickými pravidly, vyžadujícími jiný způsob jednání, než na jaký jsme zvyklí z běžného života. Roma se sice odehrává na předměstí Mexico City (nazvaném Colonia Roma) na přelomu let 1970 a 1971, ale v realitě, která je nám dobře známá. Mexický držitel dvou Oscarů tentokrát nevytvořil svět, resp. rekonstrukci světa, aby prozkoumával dopad jeho zákonitostí na životy postav. Neslouží mu jako dějiště vzrušujícího dobrodružství plného napětí. Nepředvádí (se), pozoruje. Deset let připravovaný, 108 dní natáčený film je současně zcela původní, hluboce osobní projekt, nekompromisně naplňující vizi svého tvůrce. Pokračování zde. 100% (16.12.2018)

Roma zpočátku velmi pozvolným, místy až dokumentaristickým způsobem nahlíží do všedního života služebné a rodiny, u níž pracuje, přičemž v polovině se atmosféra filmu jakoby zlomí, nabírá na gradaci a emociálních a vypjatých scénách, aby se opět na konci v poklidu uzavřela. Osobně bych první polovinu filmu trochu prostříhal, protože mi některé záběry a výjevy přišly pocitově dlouhé, nicméně chápu, že pro Cuaróna šlo o velice osobní a esenciální součást filmu, díky které mohl na diváka ze všech stran sálat typický kolorit 70. let v Mexiku. Hlavní hrdinka Cleo to nemá v životě jednoduché, ale snaží se s nepřízní osudu poprat ze všech sil jako lvice a působí velice silným dojmem - Yalitza Aparicio se své role zhostila opravdu přesvědčivým dojmem. Dětští herci, respektive jejich charaktery mi neskutečně pily krev a postava Fermína vyhrává cenu za nejsobečtějšího zbabělce a ****** století. Nesmím opomenout pochválit práci s kamerou a výpravou - a sice množství velice plastických scén, jež pracovaly s více plány najednou. Roma i přes divácky hůře stravitelný začátek nabízí nejednu silnou scénu - viz "požár na Nový rok", "porod" či "lapení ve vlnách" - a z filmu je cítít velké režisérské zapálení. Ve výsledku se pohybuji mezi třemi a čtyřmi hvězdami, avšak v tomto případě přidám. P. S. Cuarón má očividně rád záběry letadel! (24.04.2020)