Teheránská tabu

Trefa do černého. Neoddiskutovatelně nejsilnější zážitek z Febiofestu 2018. Výborně sladěný obsah i neotřelá forma. Tohle zobrazení mladé generace Íránců zbavených jakékoli iluze o poměrech ve společnosti a jejich každodenní střetávání s pokrytectvím a zkažeností svého okolí se ajatoláhům určitě líbit nebude. Na prvotinu jde o překvapivě vyzrálou věc, z filmu je znát, že pro zúčastněné nešlo o běžný projekt nebo dokonce zakázku, ale že to byla osobní záležitost, do které chtěli vložit to nejlepší. Protože Teherán tabu vznikl v zahraničí, nemusí dělat kompromisy, opatrně našlapovat a pouze naznačovat tam, kde by člověk nejraději křičel hněvem. Snímek s jízlivým sarkasmem líčí, co se skrývá za fasádou oficiální silně konzervativní náboženské morálky. Musím ale varovat - nečekejte komedii. Je to vlastně hořké depresivní vyprávění o lidech, kteří jsou lapeni do pasti předsudků, tradic a restriktivních pravidel natolik, že se v ní cítí nešťastní, a v nejlepším případě volí cestu úniku z toho, co považují za vězení. Celkový dojem: 95 %. (20.03.2018)

Bavilo mě to. Tématem je sexuální pokrytectví. Animace umocňuje bezútěšnost, zároveň vláčné tempo pocitově zpomaluje. Teherán vyzařuje pocit pohádkové neskutečnosti. plně opatrných slov a kradmých pohledů. Ve snímku chybí humor. Tabu prožívají jak epizodní postavy, tak hlavně tři mladé ženy. Vidíme jak zákazy vytváří korupci,, vydírání, vzdor a udavačství a připomíná nám to život v Československu před rokem 1989. Hrdinové absurditu přijímají se samozřejmostí. K tomu divák krutost vidí očima malého dítěte, který slyší matku s hrubými zákazníky, pokrytecké poměry u sousedů či domovníkovo týrání koček. (17.09.2018)

Svírá se mi žaludek z uvědomění, že o jednotlivcích, kteří zažívají takové formy dusivé a tragické nespravedlnosti a nerovnosti, lze každý den po celém světě sepsat desítky a stovky tisíc podobných a bohužel i mnohem horších svědectví. A děsí mě tendence takové strukturální problémy bagatelizovat nebo je pod tíhou zkušenosti rezignovaně vnímat jako nepřekonatelnou součást každodenního života. Někdy bych chtěl, aby existoval bůh. (13.07.2019)

Nepříjemně nevyvážené, mírně zavádějící a stroze černobílé, leč forma poutavá a relativně solidně vypointované. Ale šokující či jakkoliv objevné v žádném případě. Trošku mi příjde, že tvůrce je hodně zhrzelý reformista, který poněkud zapomíná na vícevrstevnatost reality. 5/10 a zklamání, šeď a průměr. (21.06.2018)

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul na to, jak tu tvůrci rozkrývají celou řadu sexuálních tabu u muslimů obecně. Možná i proto natočili podobně laděný film za rakouské a německé peníze. V Íránu by jim za podobné rouhání nejspíš pověsili koule do průvanu. Po chvíli jsem si ale na něco, co mi u této kultury příliš nesedí, nakonec zvykl a začal si užívat běžné, ale zároveň jedinečné a smutné příběhy lidí uprostřed Teheránu. Ty se snaží zapůsobit, což se jim daří, ale brzdí je celá řada lidí, kterým chybí špetka lidskosti. Závěr filmu mě totálně sejmul, že jsem neměl slov. Ve spojení obrazu a orientální hudby se stalo to, že mi bylo vysloveně smutno. Důkaz, že i v Teheránu žijí lidé jako my, kteří ale chtějí žít život jako my, ale přitom jsou ovlivňováni tradicemi a pravidly, které u nás nikdy nikdo nepochopí a ani kolikrát chápat nechce. (09.03.2018)