Norimberský proces

Chápu, že tenhle film není pro každýho. Nechápu, proč na to ale musí ti, co ten film hodnotí, vůbec koukat a pak ho hodnotit jednou, dvěma hvězdičkami nebo rovnou odpadem. Od Norimberskýho procesu nedostanou akční jízdu, to by snad měli pochopit. Norimberský proces se totiž prakticky celou dobu odehrává v soudní síni. Pro mě to byl ale jeden z nejsilnějších zážitku, co jsem kdy v soudní síni zažil, div né možná nejsilnější. Tři hodiny dialogů jsem spolikal jako nic a dozvěděl se takových informací, jako ani v knize ne. Uviděl chování německých příslušníků po válce a snahy spojenců uchovat rozum v hrsti. Rekonstrukce je to dokonalá. Úděsně pomalá, ale pokud se zajímáte o druhou světovou válku, tak v tomhle případě zhltnete každou scénu, každý záběr, každé slovo německých maršálů, plukovníků, soudců a dalších. O tom ten film je. O to více mě udivuje, v jaké době je natočen. Příhodnější chvíli si na natočení filmu tvůrci ani najít nemohli. (26.10.2010)

Geneze Kramerova Norimberského procesu byla zajímavá sama o sobě. Celovečernímu filmu předcházela televizní inscenace z cyklu Playhouse 90 (1959), napsal ji Abby Mann, přičemž Schell a Klemperer si podrželi stejné role v obou produkcích. Ty hlavní události už v Norimberku proběhli a drama se odehrává v roce 1948. Před sousedem už nestojí nacistická elita, ale mnohem nižší šarže, často relativně obyčejní lidé... Načasování premiéry vyšlo skvěle, protože právě v Izraeli probíhal soud s Adolfem Eichmannem. Největší devízou filmové verze je postava paní Bertholtové, kterou Marlene Dietrich vytvořila na základě vzpomínky na vlastní matku (a odnesla si za ní ocenění David di Donatello). Navázala tak na svůj starší americký film odehrávající se v poválečném Německu, Zahraniční aféra. A ještě jednou se k tématu vyjádřila v dokumentu Černá liška. I díky ní byla výpověď obou filmů mnohem srozumitelnější a účelnější, protože zkrátka není možné černobíle soudit jen z pozice vítězů. (01.03.2023)

Silné dílo s brilantními dialogy, osvěžující historickou pameť a v postavě Spencera Tracyho poukazující na morální sílu jednotlivce, u kterého vždycky zvítězí spravedlnost před politickými zájmy. A navrch dvojí požitek - z mistrovského herectví, kde nutno vypíchnout Maxmiliana Schella, jehož obhájce Rolf svým nasazením místama připomínal nechvalně proslulého bolševického žalobce Urválka a přímo orgastický zážitek ze staré české dabingové školy (a to dabingu jinak vůbec nefandím), která byla svého času, v době K.M.Walló a jiných, nejlepší na světě. (29.04.2006)

Injo má pravdu: Stanley Kramer byl hodně banálním režisérem, který si místo v dějinách filmu vydobyl přes náměty, v jinak apolitickém Hollywoodu “revolučními” svou angažovanou tematičností (na kulturně-liberální straně politického spektra). Bohužel tato angažovanost s sebou nesla přítěž v podobě moralizování, tezovitých, plochých postav a absence humoru – a stejně strnulý byl i Kramerův režijní styl. Jakkoli je NORIMBERSKÝ PROCES “politicky” významný zařazením autentických záběrů z koncentračních táborů, jeho styl – lapený po většinu času v soudní síni – se omezuje na nekonečné omílání protipohledů, obtáčení figur kamerou a velmi nešťastných “dramatických” zoomů, zatímco práce se scénou nebo třeba detaily (vším, co by postavám a příběhu dodalo na nuancích a atmosféře) je tradičně nulová. Přeceňovaný film. (25.05.2006)

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)