Král psanec

Realita mezi chlapy v sukních před a po zbourání a naporcování Viléma Stěnoesa evidentně nebyla až úplně taková, jakou nám ji v pětadevadesátem romanticky nakýčoval brutální Mel dle zkreslujícího scénáře přímého Volišova zadku (opak předka). Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „abstrahujme od toho“, nechme dějepisnou akurátnost hysterikům, Statečné srdce je pořád jeden z nejlepších a nejzábavnějších historických velkofilmů, jaké kdy osvítily celuloid, a rehabilitace Bobíka Brúse, trochu nespravedlivě vygibsnovaného do proradné kundy, právě proběhla. Neproběhla asi úplně podle představ rodiny Brúsů, sice v ní Robert až na anglické velezmrdy nikoho nijak zvlášť nezrazuje, nicméně je tu vykreslený tak trochu jako přiteplený nerozhodný jeliman, porážkový Skot a latentní impotent. Ovšem proběhla téměř podle mých představ jakožto přihlížejícího, protože se jedná o poctivou, slušně odsejpající a hezky natočenou porci středověké řezničiny. Srovnávat to s výše zmíněnou Gibsoniádou je sice něco jako chlastat po ušlechtilém osmnáctiletém Lagavulinu vodu z pračky Jeníka Chodce, ale flašku to má docela hezkou a ožrat se z toho taky dá vcelku slušně. (11.11.2018)

Dlouho očekávaný návrat historických epik vypadá v hlavě Davida Mackenzieho očividně úplně stejně jako v té mé. Vynikající dramatická řežba, která je stejně brutální jako je nádherná. Naturalistická kamera a herecké výkony jsou zásluhou toho, že si připadáte, jako by vás do obličeje šlehal vítr a déšť skotských vysočin. Chris Pine je král, kterého bych pěšky následovala do každé bitvy. Zkrátka perfektní. To samé platí o nebojácné Florence Pugh. Jeden z mála historických příběhů, kde jsem neznala konec a stěží bych letos našla lepší dějový zvrat. Není to dokonalý film, ale je to srdcovka. (10.12.2018)

// Statečné srdce mám dost rád a Mel Gibson imho natočil ten začátek skotské rebelie tak osudově, že to Outlaw King nikdy neměl šanci v tomhle ohledu překonat. Jsem ale stejně rád, že to Mackenzie aspoň zkusil. Když nic jiného, tak aspoň vznikl komorní špinavej film, ve kterým se to řeže hlava nehlava, má to krásnou kameru a parádní dvojici nepřátel Pine x Dillane. Víc prokreslit pár postav, ubrat na zpívání a rozšířit střední dějství, a hned by to bylo lepší. Ale třeba je to jen můj dojem. 7/10 (10.11.2018)

Pevně doufám, že svítá na lepší časy a pořádné bijáky si odteď budeme moct užít i doma. Neříkám, že s příchodem Outlaw King na Netflix všichni začnou univerzálně chválit i filmovou tvorbu (jak vidno, nezačnou), ale někdy se to už zlomit musí. A David Macenzie je vynikající režisér (Hell of high Water ou yeah!) a jakmile film začne dechberoucí devítiminutovou (!) scénou na jeden záběr, ihned mě měl v hrsti. Už se mi dlouho nestalo, že bych takhle celou dobu ani nedutal a užíval si každou sekundu a vůbec volal po prodloužené verzi (aspoň těch 20 minut). A na úplný vrchol u mě stoupl Chris Pine (🍆), který se konečně vyšvihl do nejvyšší ligy a doufám, že jen tak nespadne. Radši to neporovnávejte se Statečným srdcem, koneckonců to duchovní pokračování není, to přijde až příští rok. Tenhle separátní příběh prostě stojí za to a je až neuvěřitelné, jaké brutální a skvělé natočené bitevní scény máme tu čest sledovat. Hail to the king! (16.11.2018)

Muddy and bloody rehabilitace Roberta Bruce.. K lepší soudržnosti to postrádá spoustu minut vystřiženého materiálu (first cut měl kolem čtyři hodin), hudební podkres včetně skotského folklóru se schovává v koutě a vůbec nevím, co si myslet o Pineovi a jeho na blazeovanosti postaveném výkonu, ale Mackenzieho přístup mi ve své skromnosti přijde účinnější než Melovo ctižádostivé tlačení na pilu emocí. Odpouštím mu i to, že Eda druhý (pozor, spoiler) nerušeně odkráčí z bojiště u Loudoun Hill (na kterém ve skutečnosti ani nebyl), aniž by za něj žádali výkupné či se jeho střeva seznámila se skotskými blaty.. Apropo, kdyby warlord sir James Douglas vštěpoval Angličanům do hlav své jméno s intenzitou svého filmového obrazu, bylo by nyní na vlajce Union Jack podstatně míň červené.. (21.11.2018)