Sedm samurajů

Vždycky jsem o tomhle filmu jenom četl. Samé superlativy - převratná režie, kamera, lepší než Sedm statečných, blablabla..... Ono to je ale fakt VŠECHNO pravda ! V podstatě se k tomu, co napsal Turiec nedá moc dodat :) Díky za DivX (i když k tomuhle formátu vůbec netíhnu), protože jinak by se ke mně tenhle krásný film asi nikdy nedostal. (14.01.2004)

Až do shlédnutí Sedmi samurajů jsem tvrdil, že mě asijské filmy vůbec neberou. No ale nechal jsem se přemluvit a pak jsem 207 minut zíral, jak mi neskutečně sedí Kurosawovo pojetí zoufalého boje vesničanů (těch, kteří skutečně vyhráli), podpořených partou perfektně napsaných a zahraných samurajů. Nesmírně zajímavé je už samo sledování rozdílu v přístupu k v podstatě stejnému ději, jako u Sedmi statečných. Zatímco v americké verzi hlavní roli hrají hrdinní kovbojové, kteří obstarávají veškerou špinavou práci, samurajové jsou spíš vůdčími osobnostmi starajícími se o taktiku a morálku. Vesničané jsou zpodobněni jako lidé naprostým zoufalstvím (scéna s ukradenou rýží se zaryje pod kůži) dohnaní k neuvěřitelné odvaze, i když u toho fňukají a pláčí, o to je to uvěřitelnější a syrovější. Právě tahle zemitost u mě vítězí nad ubohými moderními pokusy o kůl akci a supr choreografii plnou zpomalovaček, která sice je hezká na plátně, ale jinak celkem na hovno. Boj je ve filmu rychlý, zoufalý, smrtelný a reálný. A mimo něj dobře sedící herci. Jestli Seiji Miyaguchi opravdu držel meč v ruce poprvé, klobuk dolů, protože přirozeněji zobrazeného šermíře jsem snad neviděl. Vynikající film. (29.03.2007)

Příběh se od známější americké westernové klasiky samozřejmě neliší, snad jen tím, že Kurosawa dává vesničanům více prostoru a divák s nimi může více soucítit, kdežto u Sedmi statečných mi víc než na farmářích záleželo na tom, aby přežilo co nejvíc kovbojů. Nerad hledám zápory na klasice, ale tři hodiny je na příběh o záchraně vesnice před bandity přece jen trochu moc a hlavně v prostřední třetině jsem příliš často pokukoval po hodinkách. Asijská velkolepost u mě tentokrát narazila. (02.07.2006)

Samurajové mají stále svoje kouzlo, ale čekat od nich zázraky současný divák rozhodně nemůže. Film se místy přeci jen táhne a prodloužená verze, kterou jsem viděl, se na jeden zátah sjet nedá. Souboje působí až moc divadelně, o zraněních raději ani nemluvím. Moc jsem od prvního setkání se samurajským filmem nečekal, takže mě většina nedostatků nijak nerozhodila. Jelikož jsem neznal herce, tak o nějakém fandění nemůže být řeč, ale nad všemi vyniká ujetý Mifune, který nejvíce vtahuje diváka do děje. Potěšil mě humor, který jsem v takovém množství opravdu nečekal. Jen pro zajímavost, tak dobře se mi titulky snad ještě nikdy nečetly. Bylo to zřejmě tím, že jsem uřvanou japonštinu zcela ignoroval a soustředil se pouze na ně, zatímco u anglicky mluvených filmů si v hlavě spojuji titulky s mluveným slovem. (09.07.2011)

Nejdřívě jsem nechtěl zase škádlit olgoje chorchoje bosou nohou a mlčky tento snímek přejít. Avšak po přečtení komentáře od 3 AM Code, s kterým snad stoprocentně souhlasím, jsem nakonec nalezl odvahu a budu se tak snažit zbytečně neopakovat nic, co již napsal on, čili, pokud chcete vědět, jak se stavím k těm tradičním filmovým hodnotám, přečtěte si jeho. Pořídil jsem si 3 a půl hodinovou verzi a je to tak pravděpodobně nejdelší film, jaký jsem kdy viděl (jo jo, bejvávalo - pozn. komentátoristy o rok později). První hoďka byla dobrá. Nalezání hrdinných samurajů bylo zábavné. Ovšem nemohl jsem se zbavit dojmu, že v Sedmi statečných byla každá postava charakteristická, zapamatováníhodná - jak duševnem, tak především vizuálně. Takashi Shimura je tak snad jedinou výjimkou a to dost možná proto, že je Yulu Brynnerovi trochu podobný. Jelikož 207 minut je tuším více, než kolik je zde napsáno, jde pravděpodobně o rozšíření o vystřihané scény. A je to bohužel znát. Spousta z nich se mi zdála hluchá a zbytečná a taky trochu únavná. Proto mě překvapilo, jak poměrně rychle tento film utíkal. Což je mimochodem můj častý syndrom u tří (případně delších) hodinových snímků s tím, že na úplném konci, pokud se nejedná o počin, z kterého jsem na větvi, přesto značně trpím. Je to pro mě důkaz, že za tím stojí jen a jen moje psychika, protože u 80 -ti minutových filmů si k závěru taky dost často klepu na hodinky, které nemám. Proto mám pro sebe radu do budoucna: "Hlavně se nedívat, jak to má být dlouhé". Nemám moc srovnání v asijské oblasti té doby, 50 let tam a nazpátek mám víceméně tmu (pravda, nazpátek je to možná i trochu víc), ale rozhodně si na filmech prioritně necením technického zpracování, ani se je nesnažím oceňovat na základě vlivu či klasičnosti (ah, tím jsem si zase naběh....), ale zkrátka především na tom, jak mě zaujme příběh, prostředí, nápaditost a myšlenka, což se v tomto případě nepovedlo, a tak nejpříjemnější pro mě nakonec byla 5-ti minutová pasáž uprostřed, ve které jsem mohl v klidu nechat spadnout hlavu do klína a přestat namáhat mozek a poslouchat hudbu, jelikož na obrazovce se vyjímaly po celou dobu jen 3 neznámé japonské znaky na černém podkladu značící přestávku... (28.06.2006)