Zlatý podraz

Celovečerní filmy Radima Špačka jsou pro mne rok od roku větší záhadou. Kam směřuje tento kdysi zatracovaný absolvent FAMU, který si za svůj debut odnesl Plyšového lva (dle mého skromného názoru sice omylem, ale stejně)? Toto už je jeho druhý retro film a i když na první pohled Zlatý podraz vypadá velmi lákavě, není to ani Tmavomodrý svět, ani Fair Play. Dobré retro by mělo stavět především na srozumitelně realizované výpravě a pokud se děj odehrává v delším časovém úseku našich velmi dobře známých dějin po roce 1938, musí nám hlavní hrdinové stárnout. A tento aspekt se nepovedl ani omylem. Všechny dílčí klady jsou zde jen načrtnuty, vidím v nich velký potenciál, který ale zůstal až marnivě nevyužit. Je tu kohorta zkušených herců v čele s Hartlem a Mihulovou, nechybí Poullain, ale celé to bohužel stojí na mladé herecké generaci, které chybí jistější vedení a zralost sama o sobě. Ani příliš početný tým scenáristů výsledku příliš nepomohl. (09.06.2020)

Myslím, že ta basketbalová story si zasloužila lepší zpracování, tohle sice nebylo špatné, ale bylo takové poněkud neslané... Potěšil sympatický výkon Filipa Březiny. Zaujal mě (coby basketbalového fanouška) bývalý hráč a současný televizní expert Jirka Šebek v roli sovětského plejera, jenž měl důležitou roli ve finále ME. :-) (27.10.2019)

Přiznám se, že opravdu nechápu zdejší nízké hodnocení. Mně se film velmi líbí a považuji ho za současný nadstandart v českém filmovém rybníčku. Chcete snad, aby tahle témata z problematických totalitních let zase zpracovávali jen Poláci? Pan Špaček se nebál šlápnout do nechutné části naší historie a má za to můj obdiv. Vybral si zajímavý příběh, dal šanci mladým hercům a dokázal udržet mrazivou atmosféru po celou dobu filmu. I obrazově a hudebně se mi snímek líbil. A závěr? Opravdu zlatý podraz a hudebně naznačená neschopnost vyrovnat se s událostmi 20. stol. v naší zemi dodnes. Tak to vnímám já. (29.10.2019)

Strašlivě promarněná příležitost, což je obrovská škoda. Troufám si tvrdit, že ani ten největší sportovní fanoušek o basketbalových událostech zobrazovaných ve filmu moc neví, proto měli tvůrci v rukou vskutku atraktivní materiál, který měl dopadnout mnohem lépe. Kámen úrazu je ve scénáři, který funguje pouze v momentech, kdy se hraje basketbal - zápasy jsou dynamické, výborně sestříhané, mají tempo a jsou svým způsobem i napínavé. Jakmile se ale příběh přesune mimo koše, moc nefunguje. Romantická linie je mdlá a nezajímavá (i kvůli špatné chemii mezi oběma herci), politická nevysvětlená a jen naznačená, film se v těchto momentech dost táhne a nemá prakticky co nabídnout. Špaček dělá, co může, aby film zachránil, což se mu relativně daří, neboť dobová atmosféra je velmi dobrá a obsazení sestávající většinou z neznámých tváří taktéž, i když nejvíc vynikají úžasní Jan Hartl, Alena Mihulová, Filip Březina a v závěru též Ondřej Malý. Nejlepší je ovšem na český film odvážná a dost netradiční hudba, která filmu dodává zvláštní kouzlo, a jejímž vrcholem pak je hodně svérázný, ale povedený remix české hymny, který navíc představuje i její opomíjenou druhou sloku. Je škoda, že výsledek je tak "rozplizlý", protože o silné momenty tu není nouze (projíždění vlakem skrz rozbombardované město nebo pochod komunistů v ulicích) a tato historická kapitola není tak známá. 60 % PS: Onen zlatý podraz až zas takovým podrazem není, takže nelze čekat nějaké vyložené "zaříznutí". (24.03.2019)

Film má nezaměnitelnou kameru Vladimíra Smutného. Je příjemný jak vypráví upřímným zaujetím. Válku shrne film v několika úsporných obrazech, počínaje tajným večírkem v tělocvičně se swingem, náletem a klukovskou frajeřinou a konče výjevem z gestapa, po němž následuje pocta oběti. Stylová, tichá a docela uměřená; Špaček neždímá emoce násilím. Film je plný pohledných, slušných, dychtivých a nadšených mladíků, jejichž nevinnost se zábavně vyjímá v nevěstinci. Zlatý podraz zosobňuje klasickou epickou stavbu, v dnešní domácí kinematografii dost vzácnou. Ale právě tady se vynoří i hlavní problém. Nejde o drobné doslovnosti, ať se týkají rozbité boty jednoho z hráčů, nebo zbytečné sexuální úchylky ústředního zlosyna, kterého výtečný Ondřej Malý dovede vystihnout bez berliček karikatury. Zásadní potíž vyvstává s nadnárodní romancí hlavního hrdiny, kterého ztvárnil Filip Březina, a uprchlické tanečnice ze Lvova, již hraje Patrycja Volny. Milostná zápletka působí, jako by ji autoři scénáře Jakub Bažant, Kristina Nedvědová a Jiří Závozda dosadili do originálního sportovně-politického dramatu ryze účelově, podle kinařského pravidla, že „láska táhne“. Osudový vztah rozdělený železnou oponou už filmaře zlákal mnohokrát, od Rebelů ke Studené válce, a především podprahové jiskření uvnitř dvojice ze Zlatého podrazu se blíží nule. Možná i proto, že herečka je nositelkou jediného výrazu. Od jejího vstupu na scénu včetně mile rozpačitých rodinných Vánoc se tok vyprávění lehce rozklíží. Popis doby se nadále drží střídmých, o to silnějších prvků, třeba nástup Lidových milicí vnímaný přes výlohu hodinářství naprosto stačí coby předzvěst nové nesvobody, ale loučení milenců zase dojem zkazí. Z trojboje romantiky, politiky a sportu tedy vychází láska jako nejslabší a basketbal, ač u nás na rozdíl od Spojených států nemá fanouškovskou tradici na plátně ani mimo ně, jako naopak nejsilnější článek. Pařížské finále s povinným politickým závazkem, že „budeme druzí za Sovětským svazem“, znovu zážitek pozvedne náladou připomínající památnou hokejovou odvetu za ruskou okupaci; navíc mu nahrává tajemství, protože málokdo kromě odborníků ví, jak se tehdejší utkání vyvíjelo a co rozhodlo. (15.04.2020)