Smrtihlav

Nebylo to zlé, ale Smrtihlav má tu smůlu, že vznikl tak trochu ve stínu MNOHEM lepšího Anthropoidu. Naštěstí má ale i nějakou přidanou hodnotu a to nahlédnutí do života samotného cíle atentátu - Heydricha. Ve výsledku je to dobré, ale více patetické, méně procedurální a režijně ne tak pevně v rukou, jako v případě předchůdce. Děj je často příliš zkratkovitý a oproti Anthropoidu méně věrohodně podaný. Výprava jinak velice solidní, hudba někdy až příliš výrazná, ale emotivní a akce též neurazí, ale to co jsem říkal v úvodu, platí i u závěrečné přestřelky v kostele. Je to jen slabší odvar. (10.11.2017)

Kniha HHhH od Laurenta Bineta již drahnou řádku dní zdobí mou knihovničku, tudíž jsem se nemohl dočkat jejího filmového přepisu. Po výborném filmu "Anthropoid" zde tedy opět máme film zabývající se nechvalně proslulým pražským "Katem". Jak se povedl? Hned se začátku musím ocenit výběr herců, autentické vtahující reálie a soundtrack, který výborně dotváří broušenou atmosféru. Co mi však na snímku HHhH vážně vadilo, byla ta neuvěřitelná ignorace knižní předlohy, z níž si snímek bere je co uzná za vhodné a většinou ještě špatně. Kniha se totiž zabývá životem Reinharda Heydricha již od raného dětství, přes kariéru u námořnictva a konče osudným atentátem, který je prezentován jako závěr. Avšak film zhruba v půlce dosti nevybíravým způsobem "přeskočí" na příběh dvou parašutistů a celý životopisný námět začne mít vážné trhliny. Najednou totiž sledujeme poměrně laciný akční film se spoustou historických a technických nepřesností, kde je osoba Heydricha odsunuta na "vedlejší kolej", což mne, jakožto člověka, pro nějž je Druhá světová válka celoživotním koníčkem, vážně vadilo. HHhH je tedy dalším průměrným filmem, jehož potenciál zdaleka přesahoval možnosti scénáristů i samotného režiséra. A má rada na závěr? Přečtěte si raději knihu. (14.10.2017)

Anthropoid i Atentát se v lecčem zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl Hitler’s Madman (1943), v němž útok probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole :). Tady je jasné, že tehdy nebyl dostatek informací. Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír./// Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná. A na závěr jeden historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění zleva (tramvaje č. 14 dostal) nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí… 70 %. [Kino] (24.06.2017)

Dost možná nejslabší zpracování daného tématu, jaké jsem měl zatím možnost vidět. První polovina je o Heydrichovi, druhá o odbojářích, přičemž obě linie se protnou až atentátem a následným běsněním. Oddělenost obou částí nefunguje dobře a je v podivném kontrastu s těkavostí a epizodností v jejich vnitřním rámci. Závěr z toho pak celkem logicky vychází nejlépe, bohužel však tvoří jen zlomek filmu (na rozdíl od Anthropoidu, kde je závěr nejslabší částí, navíc poněkud rozvleklou). Jediné postavy, u nichž se daří vybudovat jakousi životnost, jsou paradoxně Heydrich a především pak jeho manželka Lina, což vytváří mimořádně podivný narativ. Další z mnoha nepodstatných filmů o podstatných tématech... (16.10.2022)

Vzhledem k tomu, že jsem ocenil Anthropoid jednou hvězdou, nemohl jsem toto cosi postavit na stejnou úroveň. Zpočátku jsem měl pocit, že nepůjde o špatný film, když popsal i divákům méně znalým, odkud se ten Reinhard vzal, ale už Noc dlouhých nožů mě vrátila zpátky na zem. Proč tvůrci snímků z období 2. světové války nejsou schopni pochopit, že samopal MP 38, přičemž číslo 38 znamená rok 1938, nemohli členové SS použít v roce 1934? A od té chvíle se už všechno vezlo dolů k žumpě. Jan Kubiš si vyrábí výbušninu (!!!), řidič Klein neskončí s prostřeleným stehnem, ale skončí úplně, rodina Moravcových vstupuje do děje hned poté, co její členové požili elixír mládí a z boje v kostele se stala naprostá fraška, v níž tvrdí muziku lehký kulomet Bren. Americká účast na výrobě tohoto paskvilu, zjevně stála na dodávce samopalů Thompson českému odboji i parašutistům. A ta scéna s Reinhardem na smrtelné posteli... Znovu jsem si potvrdil, že je Atentát z roku 1964 prostě nepřekonatelný. (22.01.2018)