Domestik

Koncentrovaný zážitek, který překvapivě žene - není jemný ani pomalý, jak se tváří, ale naopak celkem nezastavitelně boří cestu dopředu. Možná proto mě zklamalo, že to vlastně na konci není tak daleko od výchozího bodu. Čekal jsem, že to překročí hranice reálna k nějakému Fight Club/Black Swan rozuzlení. Každopádně takový nenačančaný Refn, no. Užil jsem si to a od Adama Sedláka a jeho týmu čekám věci. Ambice jsou, schopnost vyhmátnout nadčasové téma taky - to půjde vybrousit. (03.07.2018)

v rámci české tvorby něco nevídaného.V našich končinách sice umíme točit fyzicky nepříjemné filmy,ale vždycky je to neschopností tvůrců a ne cíleně.Tady to cílené je a Domestik je extrémně nepříjemný a skličující film.V rámci domácí tvorby si nepamatuji film,který by mě takhle psychicky ždímal.Až na pár detailů skoro ideál zhmotněné deprese,noční můry a toxického vztahu...80% (22.05.2021)

Když režisér snímků Adam Sedlák prohlásil: "Doufám, že lidi budou odcházet", neměl jsem vůbec tušení jak to myslí. Nyní už chápu, že počet diváků opustivších sál je úměrný úspěchu režisérova záměru udělat z koukání na film naprosté peklo. Zpočátku se vše jeví nenápadně. Interiérní drama se dvěma a půl herci zaujme svou minimalizačností, zvukem a rozhodí záměrně rozostřenou kamerou. Na povrch vycházejí problémy obou jedinců v páru a ty se pomalu ale jistě rozrůstají. Snad do poloviny filmu je gradace nenápadná, ale když se na ni divák zaměří, tak ji tam zpozoruje. Do té doby se jedná spíše o minimalistické drama podpořené ironickým humorem než klaustrofobický horor, jehož prvky byly zřetelné hlavně v přítomnosti Vemte kočku. Ve druhé polovině ale začíná naprosté peklo, jak vizuální, tak zvukové a příběh začíná gradovat po exponenciální křivce. Nejednou se divák musí oklepat, zakrýt si oči nebo cokoliv jiného aby vstřebal současné dění na plátně. I přesto byl můj pohled na plátno doslova přimražený, jen po očku jsem zaznamenal, jak je celý balkón Velkého sálu Hotelu Thermal taktéž filmem pohlcen. Svědomitě mohu prohlásit, že se jedná o nefalšované české dopingové Requiem za sen. Drtivý finiš mě přesvědčil, že si Domestik zaslouží snad jako první český film zařazení nejen vedle Aronofskyho klenot, ale mezi snímky jako korejské Silenced nebo sovětské Jdi a dívej se. Snímky, které se opravdu velmi těžce sledují, ovšem jsou vynikající právě proto, že nepříjemné pocity z nepochybně nesprávného dění na plátně (ať už jde o drogy, znásilňování válku nebo onen doping) dokážou přenést přímo na diváka. Domestik mě velmi nepříjemně překvapil, ale právě proto je potřeba jej ocenit. Velký adept na jeden z nejlepších filmů nejen letošního KVIFF, ale i celého českého filmového roku 2018. (04.07.2018)

Psychologická a vlastně až i fyziologická přestřelka mezi vrcholovou cyklistikou a snahou otěhotnět vygraduje do nepříjemného finále, které si svou cestu značkuje solidním vizuálem, skvělou hudbou, neokoukanými herci a hlavně tím originálním námětem. Nevěděl jsem, že Jiří Konvalinka je i herec, ale koukám, že se svou skupinou Vložte kočku se podílel i na hudbě, která tomu dává ty správné koule a je tím nejlepším z celého filmu. Podle mě to je film mezinárodních kvalit a je škoda, že se nepovedlo se mu nějak víc zviditelnit. Adam Sedlák si za tento počin zaslouží potlesk. A jinak chladící náplast na koule - to je sen každého muže, chch. (03.06.2023)

Vysloveně nechutný na pohled, ta lidská prázdnota, podpořena kamerou odehrávající se v bytě, který v sobě nemá kus života, silné depresivum. Originálost a schopnost dělat věci jinak a kvalitně v sobě Domestik jistě má, stejně jako naprosto dokonalý zvuk, ale stavba vyprávění se mě příliš nezamlouvala. (23.10.2018)