Složka 64

Journal 64 spojuje chladný severský styl, neuvěřitelný spád a témata, které jsou až bolestivě aktuální. Tyto chladné, místy až neuvěřitelně odtažité ingredience vytváří drásavý a depresivní riminální koktejl, při němž nebudete napětím téměř dýchat. Režisér Christoffer Boe bravurně pracuje s kompozicí obrazu a soundtracku, pročež budete mít občas velmi nepříjemný pocit, že se celý snímek Journal 64 odehrává ve Vašem sousedství. Z omylu Vás ale naštěstí vyvedou pochmurné reálie Dánska, jež celý tento výjev velmi působivě doplňují. Ve finále tedy zamrzí jenom delší stopáž, která bohužel obsahuje několik hluchých a zbytečných scén. Skvělá práce! (23.02.2019)

To odkrývání zločinu, kdo všechno za tím je, bylo fámozní o tom žádná. Filmařsky vyzrálé jak svině, ale při jednání poldů i záporáků jsem si ťukal tak na čelo až mě teď bolí hlava. Navíc se mě nelíbil ten závěr, z komornější temňárny přejít na akční nesmysl není úplně na cenu za nejlepší závěry v dějinách Dánské kinematografie. (23.01.2019)

85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům. (29.01.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)

Všechny 4 filmy této krimi série jsou si dost podobné. Po čase vám příběhy splývají, nicméně to neznamená, že by nebyly dobré. Právě naopak. Jedná se o velmi kvalitní kriminální příběhy, kterým dala základ knižní předloha. Filmové zpracování je syrově severské, ústřední dvojka charizmatická, nechybí napětí a nečekané zvaty. Mně osobně nejvíc nadchli Zabijáci (85%) a Složka 64 (80%), těsně za nimi jsou zbylé dva kousky Vzkaz v láhvi (70%) a Žena v kleci (70%). (10.11.2020)