Chata na prodej

„Všichni jsme úplně blbí.“ Nevím, nakolik jde o zásluhu spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové, ale Chata na prodej mi přišla tematicky i formálně soustředěnější než Parádně pokecal i většina Pavlíčkových studentských filmů. Osm postav (plus Pepa), které jsou různě kombinovány, aniž bychom měli jistotu, kdo nakonec skončí s kým. Dvě auta s proměňujícími se řidiči i pasažéry. Jedna chata, která je jako řada dalších později rozvíjených motivů (pouštění normalizačního popu na gramofonu, první zmínka o chatě jako „malém moři“, otcova submisivita) představena už v první části filmu, kdy zároveň lépe poznáváme postavy, s nimiž tak neztrácíme kontakt ani poté, co se začnou chovat trochu výstředně (kostým medvěda) a hystericky (knižní válka) a baví nás s nimi trávit čas i během scén, které jsou založené více na atmosféře než na ději (ale dokážu si představit, že právě kvůli pomalejšímu tempu film méně empatickým divákům, očekávajícím zběsilou taškařici, přijde zdlouhavý a nudný). Divácky vděčná, po celou dobu vkusná, decentně intelektuální (postavy po sobě házejí knihami a znají Bergmana) komedie funguje zároveň jako uvěřitelné vztahové drama i jako výpověď o Češích, kteří se (n)ostalgicky ohlížejí za minulostí a lpí na své zaprděné pohodě (i když už nemusejí) a chlubí se tím, že jsou první v počtu chat na osobu (i když jsou druzí). Téma návratů lze ale ve světle nečekaného (a dojemného) závěrečného setkání - kdy vychází najevo, že pro vyprávění směrodatnou (neboť vše završující) postavou byla možná ta, která za celý film téměř nic neřekla - vnímat obecněji. Touha vrátit se do dětství, do přírody, k vlastní podstatě, od které nás odvádí civilizační „zmätok“. Klid přitom paradoxně nachází pouze údajně dementní děda. Všichni ostatní se nejprve v přeneseném, během bloudění lesem v doslovném významu ztrácejí. Chata na prodej mě bavila kompozicí celku i jednotlivých záběrů (které jsou mnohdy vtipné už jen tím, kde a jak postavy sedí/stojí), v mezích žánrů uvěřitelnými a výborně zahranými postavami (dokumentarista Jan Strejcovský je přirozený talent), pokorou vůči konvencím žánru a zároveň schopností žánr nenásilně přesáhnout směrem k závažnější výpovědi (hrdinové si občas bez obalu říkají dost zraňující věci). Zřejmě nejuspokojivější tuzemská žánrovka od Okresního přeboru. 75% (18.07.2018)

Typicky český film námětem i žánrem o pošetilé touze po návratech k dávné pospolitosti. S osvěžujícím černým humorem vidíme výbuchy a smíření jako nějaké vztahové cvičební na FAMU. Nechápal jsem motivace hysterie postav ale funguje hlavně nálada místa (dobová muzika, táborák...). Režisér s hrdiny zachází násilně veden efektem a mohl by také šetřit vysvětlivkami (za totality chata znamenala "malé moře"). (20.08.2019)

Po shlédnutí tohoto filmu vlastně vůbec nevím. Byla to spíš taková epizoda jedné rodiny, kterou v nějaké podobě zná každý z nás a vyprávět to někomu bývá sranda až po letech, kdy zmizí nepříjemné a bolavé události a ty pozitivní se postupně doplní o drobné menší vtípky, aby se to lépe vyprávělo. Nevidím důvod, vidět film znovu. (13.04.2020)

Hvězdička za přírodu a Jana Kačera - který se žel k hraní nijak moc nedostal. Přitom ta jeho scéna s králem na posedu mohla být skutečně velkolepá. Mohla, ale to by celý film nesměl být nudně roztahanou bakalářskou povídkou, kde se vlastně o postavách nic moc nedozvíme kromě povrchních atributů - stoicky klidný Němec, opilecký brácha, kterého sice otec k ničemu nepustil, ale přitom umí perfektně anglicky (kde se to naučil, když je prezentován jako nýmand?), sestra, která kdovíjak se seznámila se svým německým partnerem, a i když umí německy, taky se podceňuje, hysterická a rýpavá, sobecká babička, plus jedna Slovenka, o které nevíme už vůbec nic a která zde slouží (kromě role matrace) snad jen jako možnost poukázat na ty xenofóby (schválně to píšu špatně). Podívaj se Pavlíček a Bokšteflová na Domů na svátky od Jodie Foster nebo Výlet české Alice Nellis, jak se to dělá, jak se mají postupně odkrývat charaktery, jejich problémy, plány, cíle, a jak pomalu divákovi servírovat z toho plynoucí napětí a kolizi. Tady jste zůstali plavat na povrchu, asi jako kdybych sledoval hádku tří lidí v hospodě, jenže vy musíte divákovi nabídnout vše, veškeré nutné pozadí a podhoubí. A umět to dovedně filmařsky skloubit. Tohle je sled scének, z nichž nic nevyplývá, dokonce ani nálada té přírody a chaty, chybí vnitřní podpříběh, ústřední velké téma a samozřejmě následná velká katarze. Jako sorry, asi se vám líbilo, že jste jezdili na chatu chlastat a ožírat se a opékat jako každý zdivočelý Pražák buřty, ale pořád jde o pražský fenomén a třeba na Moravě se na chatu jezdilo makat na soukromých políčkách a večer se pilo, ale decentně, protože druhý den se šlo buď do kostela, nebo opět na zahradu,případně na společnou procházku do města na kafe. Ani ta muzika Ulrychových nebo Petra Nováka se sem moc nehodí. (15.12.2018)

„A nechcete gumový medvídky?“ Jana Synková je bez diskuze tím nejlepším na filmu. Režisér Pavlíček má zřejmě hodně nakoukaného Saturnina, ale přitom mi nepřipadá, že by tetu Kateřinu vyloženě vykrádal, obě postavy jsou nádherně nesnesitelné. Jinak je to ovšem z hereckého hlediska chudší, snad s výjimkou příjemně civilního Vávry (jeho přirozenost vyloženě pohladí na duši, protože většina ostatních postav se chová hodně vyhroceně). Chata na prodej není špatná tragikomedie, tvůrci se perou se sondou do jedné „harmonické“ české rodinky statečně, problém ovšem je, že často zbytečně moc tlačí na vážnou notu, kvůli čemuž tu a tam úsměvná atmosféra „zatuhne“ a některé fóry a scény vyšumí do ztracena. A od házení knížkami jsem se pomalu ale jistě přestal bavit a uchechtl se až při závěrečném pohledu kamery (poněkud morbidní, ale vlastně proč ne). Celkově možná trošku zklamání, hodnotím lepším průměrem. „Mohli bychom to o pár dnů posunout?“ - „Ale já to chci převzít teď!“ - „Žena uvnitř brečí…“ - „Tak počkáme, až se vybrečí.“ (16.12.2018)