Děsivé dědictví

Jako jóó, atmosféru novodobé horůrky vytvářet umí a Aster ji tu zdatně buduje po dlouhou část stopáže. Jenže většině novodobých hororů zoufale, ale zoufale, chybí uspokojivý závěr a rozuzlení. Po "milostném vzplanutí" Gabriela Byrna šlo všecko do kopru. Dovolte mi ryze subjektivní áchnutí: ááááááchjo. Na konci filmu jsem se přistihl, jak v duchu na tvůrce nebývale zvýšeným tónem s lehkým podkresem nazlobení křičím: Jděte už s tím peklem doprd***le! Měl jsem sto chutí omlátit jim hlavu o stožár. Filmu má dát závěr smysl, tady to nedopadlo a všechny žánrové propriety, pomůcky, postupy, taháky a atmosféra skončily v čudu. A to měl film tvář Milly Shapiro, která je sama o sobě děsivější než Pokémon, pardon nějakej Paimon nebo co to je za odchovance ústavu Peklíčko - sanatorium pro eané lidi, Podzemí 666, Zeměkoule. (16.06.2019)

Konečne po dlhšej dobe psychohoror ako sa patrí, to platí hlavne na prvú polovicu filmu. Hneď od začiatku tu máme budovanie atmosféry, ktoré ma prikovalo na stoličku - podivné, čudesné, opájajúce všetky zmysly. Páčilo sa mi, ako tu bolo všetko len v náznakoch, akoby stále nad postavami visela akási tajomná kliatba, niečo zlé, čomu sa nedá v žiadnom prípade vyhnúť, nech by postavičky robili čo by chceli. Tento pocit zaúčinkoval na jednotku. Veľká škoda, že záver ponúkol také klišoidné, neoriginálne rozuzlenie. Keby to ostalo len v tej tajomnej rovine, kde by vlastne divák až do konca netušil čo sa presne deje, pričom by väčšina vysvetlení fungovala iba na jeho fantázii, skrátka urobil by sa z toho riadny "mindfuck", tak to by bola iná pecka. Ale i tak, obrovská spokojnosť. Silný nadpriemer. 85/100 (01.09.2018)

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)

Zpočátku velmi dobrá a v porovnání s tím vším, čemu se dnes říká horor, také příjemně jiná atmosféra - děly se nečekané věci a netroufal jsem si hádat, co přijde dál. Jenže postupem času... Představitel syna byl čím dál nesnesitelnější a jeho záchvaty pláče vypadaly jako z parodie, celé to velké tajemství mi nedávalo velký smysl a nijak zvlášť mě nešokovalo, no a krvavý a natahovaný závěr mě vyloženě otrávil. Druhá Čarodějnice (o druhém Vymítači ďábla ani nemluvě) se nekoná. (25.11.2018)

Prvá polovica filmu výborná. Netradičný horor, podaný formou rodinnej drámy. Rodová zaťaženosť nevykazuje tak očividné črty, ako vo väčšine iných hororov. Ostáva decentne skrytá rúškom znepokojivých náznakov či tragédií. Všetko je rozumom uchopiteľné a vysvetliteľné. Žiaľ, táto skvele budovaná koncepcia ide do kelu v druhej polovici. Tam posadnutá bosorka lieta domom. Dochádza k samovznieteniam. Nachádzajú sa rozložení mŕtvi. Neviditeľní duchovia čmárajú kresby a odkazy. Z povaly sa roja hory múch. Všade sú odrazu sviečky. Zopár efektov zaujalo. Výsledok ale pôsobí takmer nestrašidelne. Záverečná scéna navodzuje zaujímavú úvahu. Zmení sa v spoločnosti niečo, ak by sa oficiálne náboženstvá premenili na kulty uctievania záhrobných a pekelných síl? Forma i obsah sú totiž veľmi podobné - všetci si želajú blaho na Zemi, večný život (fuk či nebeský alebo pekelný). Ovečky sa poslušne sa modlia k Najvyššiemu zástupcovi duchovných síl na Zemi. Nechýbajú rituálne obete. 55%. (04.11.2020)