Tísňové volání

Několik úvodních minut mi subjektivně přišlo poměrně nezáživných a zvažoval jsem, jestli mám skutečně chuť vidět film, v němž si hlavní postava stále "jen" s někým volá (podobně jako např. v Noční jízdě). Pak se ale děj do mě náhle zasekl svým ostrým drápkem a nepustil až do konce - nedýchal jsem u toho napětím, hltal dění na plátně a byl zcela konsternován, čeho jsem byl svědkem (zvláště ten finální moment, kdy se člověk dozví, že... ale ne, to prostě nejde vyzradit předem). Neskutečná věc, která mě psychicky zcela zničila - razance toho snímku je zcela ohromující. Okřídlené "méně je více" se zde nejspíše ověřilo dokonale - přišlo mi fascinující, s jak málem si ten film vystačí (a to dokonce do té míry, až mi vlastně obrazová stránka přišla zbytečná - připadal jsem si v kině téměř jako u poslechu rozhlasové hry; na film by tak teoreticky mohli i nevidomí diváci, pokud by ovšem ovládali dánštinu - český dabing si zde dost dobře - kvůli velké náročnosti - představit neumím). Na filmu mi asi trochu vadila jen "přehnaná angažovanost" hlavní postavy - přišla mi nevěrohodná (a částečně i jako klišé, neboť jeho služební horlivost, jdoucí pravděpodobně nad rámec jeho pracovních povinností, nepřekvapivě kontrastuje s chováním jeho kolegů, kteří si chtějí jen odkroutit to svoje a jít domů - člověk si zde nemůže nevzpomenout na ty mraky filmů o idealistických policajtech, kteří bojují s nezájmem svého okolí). (17.06.2018)

Solidní debutová Dánská One Man Show v podání Jakoba Cedergrena. Hlavním hrdinou je bývalý policista s problémovou minulostí, který pracuje na Tísňové lince 112 a těsně před skončením jeho směny dostane hovor, který změní jeho noc v stresující,vyčerpávající a náročnou. Film se odehrává pouze v kanceláři a kamera z hlavního hrdiny nesejde ani na minutu. Podává realistický herecký výkon podpořen slušnými dialogy i fajn zápletkou a režisér si přichystal i solidní zvrat v závěru. Film je opravdu místy hezky napínavý i emocionální, ale zase mě to nestrhlo tak moc, jak jsem doufal, přesto dávám palec nahoru a rozhodně se film vyplatí vidět. 75% (06.11.2018)

Naprosto geniální hra s fantazií diváků, již podněcují střípky příběhu, který se nám kousek po kousku odhaluje skrz několik telefonních hovorů, a ruchy na druhém konci linky. V roli policisty, který nedovede zachovat od případu dostatečný odstup, a pak už jen hasí, co nestihl pokazit, exceluje Jacob Cedergren, v jehož úsporných gestech a pár kapkách potu na čele se odehraje další velká část příběhu. A přestože kamera nás nechává proniknout pouze do stísněného prostoru call centra, smršť nápadů debutujícího Gustava Möllera rozněcuje v našich představách silný příběh s krutými zvraty, výborně vykreslenými postavami a silnými dějem. 85 minut na jednom místě a přitom kdesi daleko za ním. Nejpříjemnější překvapení letošního filmového roku! (16.07.2018)

(70%) Zajímavý film. Rozhodně stojí za pozornost. Nuda zde nehrozí, alespoň u mě ten problém nenastal. Snímek se odehrává v podstatě v jedné místnosti. Máme tu hlavního herce + pár dalších, kteří hrají jeho kolegu v tísňové lince. Celkově se nejedná o nic světoborného a dech beroucího, není to přehnané, ale i tak jsem se bavil. Hlavní herec měl docela zajímavé charisma a i příběhově se později ukázalo, že má i své velké problémy. Konverzace s volajícími – to vše mě zaujalo a byl jsem zvědav, jak to celé dopadne. Nakonec to má jednu zajímavou pointu. Neříkám, že to bylo nějak moc dramatické, ale pár napínavých scén se zde určitě najde. Ke konci jsem si říkal, jestli dát 3 nebo 4*, působilo to dosti jednorázově, ale natočeno to bylo dobře a nemůžu tomu nic víc vytknout. Jen to asi mohlo být delší, mít to nápady navíc, abych byl ještě víc spokojenější. I tak je to solidní nadprůměr. (25.12.2018)

„Haló, tady policista s traumatem a nezvykle extrémně agilní dánský telefonní záchranář, říkejte mi třeba Ole, vole, jak vám mohu pomoci?“ „Tady vyšinutá huhňavá kráva Inge z Kopenhágenu. Byla jsem unesena / neunesena, vyberte si, každopádně když usoudíte, že unesena, tak můžu v pohodě telefonovat, klidně mi když tak brnkněte.“ „Dobře, dobře, Inge, klid, dýchejte a počítejte šupiny na ocase malé mořské víly, já sice kdejaké pomatené smažce obvykle okamžitě zavěsím, ale vy jste natuty unesená a v nebezpečí!!! Já teď budu hodinu a půl nudně freneticky telefonovat na všechny strany a urputně buzerovat veškeré složky integrovaného záchranného systému, a jestli do té doby neusnete, tak vás z té šlamastyky / nešlamastyky dostanu, ať chcete, nebo ne. Jsem totiž Ole, nebývale extrémně agilní dánský telefonní záchranář.“ *** Když jsem se tu brodil čerstvým ejakulátem a potoky poševního šlemu vzrušeně hekajících recenzentů, těšil jsem se na nabušený a originální nehtohryz. Ty nehty jsem si u toho nakonec opravdu do krve okousal, ale to jen proto, že jsem mobil s Tetrisama nechal v kuchyni na lince, nechtělo se mi vstávat z gauče ani spát, a tudíž jsem neměl jinou možnost, jak se jinak u téhle telefonní prudy zabavit, abych nepošel nudou. Na hovnech postavená a v žumpě končící únavná telekonference se sociálně podtrženou stračkoidní zápletkou a dramatizací podobnou volání s plechovou hubou libovolného mobilního operátora, co vám nejdříve hodinu recituje menu a nutí vás furt mačkat tlačítka číselníku, aby vás nakonec spojila s nějakým, do kýčovité frazeologické prázdnoty korporátně vytrénovaným, telemarketingovým kokotem, který váš problém stejně nevyřeší. Prostě nezáživná zápletka v nezáživném podání, jedna mimochodní věta o kuchání dětí jinak mdlý film zábavným neudělá, s kamerou celou dobu přilepenou na xichtě nějakého nordicka, co se konstantně tváří, jako by měl opruzený konečník. Ten by na Mistrovství světa v unylém telefonování dozajista skončil na bedně snad i před Tomášem Tvrdým-y, jenž tenkrát dvě hodiny po telefonu objednával beton, a Gájenem Gejnoldsem, který se snažil otravně vyžvanit z telefonní rakve. No zlatá šmrncovní Telefonní budka u Kolína! (05.11.2018)