Pro pár dolarů navíc

Pravé westerny mám rád, no myslím, že jediný (nespaghettový), ktorému som dal plné boli Nezmieriteľní. Toto všetko je super, no trošku nedotiahnuté scény kazia celkový dojem. Pointou a zvratmi v scenári sa tentoraz Leone blysol pred prvou dollárovkou, no stále to nemá tie správne grády. Konečne aj trošku psychológie a Clint spolu s Leem Van Cleefom vytvorili perfektný double. 75%. (21.01.2007)

Leone opustil vyprahlé komorní prostředí jedné malé vesničky a daleko nechal i onoho bezejmenného nemluvného osamělého hrdinu, který přesně ví, co dělá a co chce. V Pro pár dolarů navíc totiž po Clintově boku celou dobu někdo stojí, někdo, jehož dovednosti a schopnosti našeho pistolníka uvrhují do stínu (promiň, Clinte). Fanoušci to budou považovat za rouhání, jenže zatímco v prvním dílu Joe / Yankee / Monco / jakkoliv-ho-nazývat-chcete působil dojmem nedostižitelného nepochopitelného drsňáka, který je vždy deset kroků před svými nepřáteli, na velkém a ještě složitějším jevišti druhého dílu vyplula na povrch jeho nezkušenost, nedočkavost a někdy i naivita. Kdo ví, jestli by mu všichni ti banditi nenatrhli p... ončo, kdyby ho plukovník požvykující dýmku neusměrňoval a nepředvídal jednání všech postaviček včetně našeho hrdiny. Musím říct, že v tomhle mě scénárista druhého dílu trilogie trochu zklamal, cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sebral všechny mé ideály o muži v ponču a klobouku, který mezi zuby svírá doutník. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem si myslela, že to bude "jen" za čtyři hvězdičky, přišla závěrečná přestřelka s hrajícími hodinkami, která za pekelně dobrého doprovodu Ennia Morriconeho naprosto zastínila všechny kulky vypálené v Pro hrst dolarů. A tak to má být. "Deset tisíc, dvanáct tisíc, patnáct, šestnáct, sedmnáct, dvacet dva. Dvacet dva? ... Dvacet sedm." (28.05.2009)

Na tomhle filmu je dobře úplně všechno. Možná budu považována za rouhače, ale hudbu z Tenkrát na západě si múže Morricone strčit kldně za klobouk, tohle se mu povedlo tisíckrát více. Pravda, není zde tak líbivá ústřední melodie, ale z každého tónu přímo cítím vůni zvířeného prachu, pach koňského potu smíšeného s tím mužským, dým páleného tabáku, vítr ve vlasech, rozžhavené skály a spálený střelný prach. Leoneho režie je skvělá, některé nápady jsou nejen invenční (sraz partnerů, kteří na důkaz rozkmotření objíždí skálu každý z jiné strany), ale dokonce zavání genialitou (proslov k bandě pojatý jako kázání z kůru). Ten je ale veliký, jak zmiňuje paní hoteliérová, ale také dokazuje, ze Leone vybral velice dobře, když pro představitele hlavní role sáhl až za oceán pro tehdy takřka neznámého Eastwooda. A já se vůbec nedivím, ze diváci mohli na Clintovi oči nechat a jeho popularita šla strmě vzhůru, je zde totiž výtečný. (24.06.2020)

Iked skutocna legenda mala prist az o rok neskor, aj prostredny diel dolarovej trilogie je klasikou zanru, plnou nezabudnutelnych momentov, ktorej sa len skutocne tazko da nieco vycitat. Pri dueloch (hlavne potom ten zaverecny), pri ktorych hra jemna, no zlovestna melodia z vreckovych hodiniek, sa mi stavaju dupkom vsetky chlpy. (10/10) (02.08.2008)

Rok 1965 byl pro světovou kinematografii naproto zásadní. Sergio Leone totiž rok po svém "zastřelovacím" westernovém debutu přihodil dalších pár dolarů navíc a odstartoval tím svou dlouhou řadu "nadfilmů". Ano, je to sice ve stínu následujících dvou snímků, ale i tak jde o počin jednoduše dokonalý. I Ennio je na svém tvůrčím vrcholu a to co jeho hudba dokáže udělat s již tak perfektní scénou je naprosto nepopsatelné. Kupříkladu takový "hodinkový" duel v rozbořeném kostele... Navíc se krom obyčejně dobře povedlo obsazení. O hlavním duu se netřeba zmiňovat, ale opomíjet fenomenálního Gian Mariu Volantého v roli El India by byl hřích. Jeden z TĚCH snímků co se prostě musí vidět. Adios. (03.02.2008)