Utøya, 22. července

Další z neveselých snímků ukazujících, že pocit bezpečí je jen iluze. V Utøye hraje hlavní roli autentičnost. Dokážu si představit, že u tohoto filmu bude hodně diváků tvrdit, že forma převládá nad obsahem. Mně to tak však rozhodně nepřišlo, i když rozumím všem, kterým Utøya, 22. července nesedne, je to totiž dílo velmi náročné na sledování. Tvůrcům patří velké uznání hlavně za natočení příběhu v poměrně náročném terénu a s nevyzpytatelnými dětskými herci na pouhý jeden záběr! Působivé a emocionálně velmi nepříjemné a znepokojivé. [KVIFF 2018] (04.07.2018)

Intenzivní zážitek. Vlastně taková teroristická verze Nolanova Dunkirku v tom smyslu, že se pracuje čistě s emocemi strachu, paniky a zoufalosti, bez toho aniž by byl kdykoliv vidět nepřítel či smrt (až na pár výjimek). Kamera sedí k typu filmu, ale i tak je místy dost rušivá, každopádně to vynahrazuje způsob, jakým divák veškeré emoce je nucen prožívat s táborníky. Nemůžete si pomoct a v hlavě říkat: "No, tak nebuď blbá, teď musíš být ticho, utíkej." A to se mi už u filmu dlouho nestalo. Morálně mi na filmu bohužel vadí, že byl natočen tak brzo. Chápu, že se snaží o osvětu a varování, ale zároveň vydělává na tragické události stejně jako fakt, že nyní vznikají dva filmy o klucích v thajské jeskyni. (01.08.2018)

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)

Asi zhruba pred mesiacom a pol dozadu som videl Angličanovu verziu, alebo ak chcete, rekonštrukciu z júla 2011 na malom ostrovčeku Utøya s poetickým názvom- 22 JULY, keď tento mrazivý snímok bol spracovaný z viacerých uhľov pohľadu, a taktiež sa nekompromisným spôsobom priblížil na centimetre do mysle masového vraha A.B.B. _ Jeho originálny nórsky kolega Erik Poppe tiež veľmi účinným, realistickým, a strašne bravúrnym štýlom pracuje s touto desivou víziou, ktorá sa odohrala v 72. minútach, kedy sa táto mládež v hojnom počte nachádzala v pozícii „škodnej zveri” , ktorú prišiel brutálne vystrielať jeden človek, ktorého identita ostáva utajená... Vezmite si, že títo študenti nemali ani tušenia, čo sa tu vlastne KURVA deje, síce začuli častú streľbu, ale sprvoti si mysleli, že sa jedná o cvičenie, alebo neskôr zase, že páli do nich samotná polícia. Utekali, schovávali sa všade, kde sa dalo, a ja sa na tento film pozerám prostredníctvom Kaji, ktorá tu je so sestrou Emíliou, keď hlavným motorom snímku je- nájsť ju, a k tomu- vydržať a prežiť ? ! . _ Už som načrtol, že teroristický útok trval vyše niečo nad hodinou, kedy sa všetko sníma, pozoruje v naprosto REÁLNOM ČASE, keď pohotová, ručná kamera Martina Otterbecka je doslova nalepená na ksichte herečky Andrey Berntzen, ktorú v surových, krutých, neprerušovaných záberoch sprevádzam po miestach, kde počuť samé kriky, náreky, bolesť, utrpenie. Pristúpilo sa na to, že film sa nakrútil na jeden, jediný, nikdy neprerušovaný, dlhý záber bez akéhokoľvek strihu a hudby, akoby ste tam priamo boli, a zažívali to na vlastnej koži !!!!! Skrátka, predstavte si, že niekto tam vtedy mal, malú, ručnú kameru, batéria bola nabitá na maximum, keď nakrúcal úplne všetko z pohľadu študentov, ktorí boli vo najnevhodnejšom čase na najhoršom mieste ich doterajšieho života. _ Bezpečnostným zložkám trvalo extrémne dlho, pokiaľ sem konečne dorazili, trvalo im to aj preto, lebo boli zamestnaní prvým teroristickým útokom, t.j. bombovej explózii vo vládnej štvrti v hlavnom meste Oslo, a to len podtrhuje, zdôrazňuje, ako dokonale odpútal od seba pozornosť, aby mohol i naďalej vyčínať na ostrove, kam prišiel za jedným CIELOM- vykonať MASAKER, z ktorého ma bude ešte dlho mraziť_ Erik Poppe mi na milimetre priblížil, čo sa vtedy uskutočnilo... (04.12.2018)

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)