Zabijáci rozkvetlého měsíce

Zabudnite na popcorn, colu a iné toxíny. Nepotrebujete ich. Ak chcete týchto zabijakov sledovať v kine, potrebujete spacák. Odpadnete ako vrece zemiakov a už po polhodine budete cítiť, ako ste zabíjaní, aby ste si vtedy s údesom uvedomili - ono to má ešte tri hodiny! Materiál filmu by kľudne vošiel tak do polovice stopáže a aj tak by ste sa nevyhli pocitu, že pri filme už nielen počítate ovce, ale sa jednou z nich rovno stávate. Vraždy sú odsnímané bez nejakých emócií, ktoré by ste k obetiam cítili. Jediné, čo záujem je porovnanie výkonu De Nira a DiCapria, pričom starší a skúsenejší vychádza z toho lepšie, DiCaprio sa síce dokázal dobre spotiť a vykúzliť smutného kutikulárneho smajlíka, ale charakterovo mu tá rola vôbec nič extra nedáva, neviem na čo ju vôbec bral - ahá už viem: 30 miliónov dolárov, tak to je jasné, to sú už iné charaktery. Žánrovo film ani nevie, čím chce byť. Je to krimi, ktorá žiadny detektívny pocit napätia nedáva, všetko vám je jasné, konanie postáv, kto je ten "zlý" a od Indiánov si zoberiete len to, že si dávate ruku pre ústach, no nie pre bojový pokrik, ale pre zívanie. Má to byť niečo historické? Tak si porovnanie film s filmom z rovnakého obdobia: Legenda o vášni. Tá trvala cez dve hodiny, ani chvíľu nenudila a toho filmového materiálu i emócií dala omnoho viac, zatiaľ čo Scorsese dal akurát tak dekubitálne vredy. Má to byť niečo ako mafia story? Kliknite na profil De Nira. Nájdete tam kúsky násobne lepšie a legendárnejšie. Má to byť akože western? Tak pardon, ale keby natočili Clinta Eastwooda, ako sa so steblom trávy v hube kulantne pozerá polhodinu na kravské lajno, bol by ten westernový puch cítiť oveľa viac. Film tak prináša hlavne posolstvo, že bieli robili Indiánom stále len zle, čo neviem, či je príliš revolučné v dobe, kedy sa všetka vina za históriu hádže len na svetlejšie odtiene pleti. A tak film pre sypanie si popola na hlavu dostane veľa nominácii na ocenenia, ale obávam sa, že to všetko aj tak uchmatne Oppenheimer, pretože ak máš porovnať z pohľadu Američana pár chcíplych Indiánov a tisícky na molekulu rozpadnutých Japoncov, tak to vždy tak trochu ťahá k tej druhej, správnej strane histórie. (09.12.2023)

Během těch 206 minut jsem si pokládal otázku, pro koho Marty tak dlouhé filmy v dnešní době točí. Dnešní zrychlená generace se délky musí zaleknout a pokud jim (což se jednou reálně stane) jednou DiCaprio a De Niro nebudou nic říkat, nezbyde než dojít ke zjištění, že to točí pro nás – pro dnešní filmové fanoušky. Tak ten film totiž opravdu působí. Je natočen profesionálním milovníkem filmové techniky pro milovníky filmu, kteří si dokáží rochnit v každém detailu, který je jakkoliv atypický. Je teda pravda, že první hodina a půl byla hodně plonková, a byť ten námět je hodně jednoznačný, dostával jsem se do něj dost těžce. Pak se to ale zlomilo a já si začal užívat jakoukoliv mimiku De Nira a DiCapria, kterou na place předvádí. DiCaprio navíc vychytal svojí mluvu k dokonalosti a v obou případech tu své postavy rozjely pecky tak závratným tempem, že ve druhé polovině filmu jsem si je začal doslova užívat. A to i přesto, že jeden byl labilní psychopat a druhý debil – takže nikdo, komu byste začali vysloveně fandit. Epilog je pak učiněný pomyslný bonbonek na filmu, který je sice zatraceně dlouhý, ale umí být i zatraceně dobrý. (17.01.2024)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

V rovině pohledu na k záhubě odsouzenou komunitu hutné, teskné, od režiséra typicky kousavé a chvílemi strhující. Ve stejně výrazné rovině rodinné ságy ze starých nedobrých časů ale ve všech ohledech slabší. Charakteristika ústředního trojlístku je totiž téměř od začátku jasně daná, mezi řádky je toho skryto jen málo a ve chvíli, kdy se přestane před divákem halit i poslední detail, je hotovo. Od té chvíle už nedává smysl důvěra konkrétních vztahů a tím pádem ani motivace zásadních činů v posledním aktu. A tím spíš pak nerozumím, proč tenhle měsíc kvete půlčtvrté hodiny, když by se všechny pohnutky i pointy vešly do dvou a nepřišel bych o významy ani hloubku. Čímž se dostávám k tomu, jak moc Scorsese miluje rozhazovačnost a formální rozmazlenost. Tam, kde má být stádo, je několik stovek krav, kde má být davová scéna, jsou lidi od obzoru k obzoru a tak (hlavně v úvodu) pořád dokola. I DiCaprio je tentokrát až nadužívaný a možnosti jeho zlomeného výrazu, jakkoli jindy dokonale funkčního, přetíženy, protože je divákovi téměř cpán před oči ve všech emocionálních extrémech. Chápu opájení se možnostmi kinematografie, ale na rozdíl od daleko chytřejšího Irčana, podobně rozvážné a opatrně jedovaté americké vzpomínky, tenhle kotouč podruhé už roztáčet nebudu. (15.12.2023)