Dubček

Co by to bylo za chlapa bez pořádného frňáka! A že maskéři udělali Adrianu Jastrabanovi pořádně dlouhý nos, kterým dost možná dělá coby politik Dubček "dlouhý nos" na své stranické kolegy. Asi nejzásadnější problém vyvstal s osobností Alexandra Dubčeka, která už dávno ztratila na své zajímavosti. Sledujeme jej a jeho konání v kritickém roce 1968, v době památné invaze vojsk Varšavské smlouvy, kratičký úsek zabírá jeho život v době normalizace, kdy už byl odstaven od veškeré vládní moci a je z něj řadový občan, zajímavě působí i prostřihy do roku 1992 a jeho osudná cesta autem, dojem kazí jen katastrofální maska starce. Nechce se mně pouštět do rozebírání tehdejší politické situace, divák by měl počítat s tím, že zkreslovaná fakta své zastoupení mít budou, daleko více se zaměřím na to, zda dané téma obstojí z filmového hlediska. Vesměs se jedná o velice solidně udělaný film televizního ražení, který často kombinuje dokumentární montáže s hranými pasážemi, jak je známo kupříkladu ze seriálu Vyprávěj. Laco Halama to celé však natočil o poznání poutavěji a zajímavěji. A dominují především herecké tváře, povětšinou málo známé, o to víc je doslova zábavné vidět důkaz toho, že někdo může být podobný komunistickým pohlavárům jako byl Biľak. Titulní představitel Adrian Jastraban by si možná přál vymanit se z úmorného seriálového kolovrátku, jakým je Ulice, nicméně složitost dané postavy mně občas přišla nad jeho síly, i tak pro mě jeho herecký projev nepředstavoval nic extra rušivého. Je sice poměrně bizár sledovat film o kontroverzním československém politikovi, od jehož tragického úmrtí uplynulo více jak čtvrt století a poměrně se na něj už zapomnělo, ovšem tvůrcům se podařilo upoutat moji pozornost, ačkoliv si rozhodně nemíním o Dubčekovi shánět patřičné (podrobné) dokumentární materiály. Ten filmový nástin, byť v podstatě zkratkovitý, jeho osobnosti mně bohatě stačil. 7/10 (21.08.2020)

Po shlédnutí filmu přichází srovnání s filmovým Masarykem. Jenže na rozdíl od Masaryka je Dubček evidentně z levnějšího kraje…což nemusí být nutně na škodu. Neotřelí herci tu rozjíždí zřejmou divadelní formou politické čachry roku 1968, nad kterými dnes zůstává rozum stát. Uznávám, že Saša Dubček pro mě byl velkou neznámou. Obecná fakta v takové situaci neznamenají víc, než nic, a tak jsem sledoval každý dialog a vnímal každou postavu, aby mi neutekly nějaké souvislosti. Ty samozřejmě utíkaly, protože toho ve filmu je hrozně moc. Na druhou stranu jsem si o Dubčekovi dokázal trošku udělat obrázek. Komunista, leč z toho lepšího ranku. Jen nedokážu pochopit, proč tak, milý a vstřícný člověk, věří v idey politického směru, který o dvacet let dřív znárodní hospodářství a o deset let dřív například zničí Miladu Horákovou. To úplně nechápu a musím říct, že větším hrdinou pro mě byl František Kriegel, o kterém se nikde nemluví, ale přitom byl jediný, který nepodepsal moskevskou smlouvu s předpokladem, že v tu ránu se mu může stát cokoliv. Čímž neříkám, že Dubček udělal zle, když ji podepsal. Ve výsledku by mu stejně nic jiného nezbylo. Ostatně jako Háchovi, který si do Mnichova jel vyposlechnout, jak mu Hitler zabírá zemi a přitom se k dialogu ani nedostalo. Po filmařské stránce jsem tedy byl více než spokojený. Komornost a divadelnost k takovému příběhu prostě patří. Nedá mi ale, abych se u takového filmu nevyjádřil ke komunistům. K té svoloči a verbeži, která to veškeré zlo způsobila. Dubček může být sebelepší člověk, ale to nic nemění na tom, že to co tady komunisti s naší zemí udělali, to tu rezonuje i mezi lidmi v dnešní době. V závěrečné scéně měl vlastně i pravdu. Rusové se zachovali před padesáti lety tak, že jim to ani v nadcházejících padesáti letech půlka Evropy nezapomene. (22.08.2018)

Sympatický tv pomník A.Dubčeka, který ho sice trochu víc heroizuje než je skutečnost, ale to nemění nic na tom. že byl nositelem velkých pozitivních nadějí. Konstrukcí a vizuálem to vypadá jako hraný dokument - autorská dramatizace na minimu a způsob vyprávění je dost sterilní a nepoutavý ( České století: Musíme se domluvit působí dramatičtěji a emočně zasáhne diváka víc, ikdyž je zjednodušenější ve faktech ), ale události okolo srpna 1968 popisuje faktograficky a opravdu poučně. PS: Hrozně mne baví J.Zapletal, který si tady potřetí střihl roli Smrkovského, kterého hrál v Českém století i Janu Palachovi (2018). (23.08.2018)

Patrím k ľuďom ,ktorí si stále myslia ,že Slováci robia strašné filmy ,a že nikdy sa nenaučíme byť originálni a trápni. Ale raz za čas spravím výnimku a pozriem si nejaký Slovenský film. Naposledy som tak spravil pri filmu Čiara ,dnes pri Dubčekovi. A neľutujem. Naozaj kvalitne spravené filmárske remeslo ,u ktorého neplatí za málo peňazí málo muziky. Pokiaľ čakáte ,že dostanete nejaký trápny film o Dubčekovom živote ,sklamem vás ,v skutočnosti je v tomto filmu omnoho viacej. Film sa zaoberá hlavne Socializmom s ľudskou tvárou a jeho následnou obhajobou u Brežneva. O okupácii tu asi ani nemusím hovoriť. A koniec je taký ,aký bol v realite - mizerný. Tým nemyslím nekvalitný ,ale smutný. Verdikt: Film Dubček v mojich očiach obhajuje Slovenské filmy a ukazuje ,že dobrý Slovenský film sa ešte dá natočiť , i keď sa mu to v nie všetkých ohľadoch darí. 72% - myslím ,že bol dobrý nápad si dať od Bebjaka pauzu... (26.08.2019)

„Verit a důfat je lúdské, ludské a naivné…“ Asi by bylo trošku naivní očekávat od tohoto filmu nějaké plnokrevné životopisné drama, z něhož bychom se o životě Alexandra Dubčeka dozvěděli trošku víc než jen to, jaká byla jeho role v období Pražského jara a především pak těsně po okupaci Československa v srpnu 1968. Třeba by bylo zajímavé vidět Dubčeka v okamžiku, kdy v roce 1969 podepisuje coby předseda Národního shromáždění tzv. pendrekové zákony. Přesto oceňuji to, že je film postaven na věrném popisu historických faktů, o čemž svědčí i použití některých doslovných dialogů nejen Alexandra Dubčeka, ale i Ludvíka Svobody či Gustava Husáka. Osobně se mi též líbilo, jak film místy (zejména při projevech samotného Dubčeka) přechází z podoby hraného filmu do podoby dokumentu a divák tak může naslouchat autentickému Dubčekovu hlasu. Co mě překvapilo a rád bych si ověřit, zda to aspoň trošku odpovídá realitě, byla scéna z veřejné plovárny, kde měl Dubček coby 1. tajemník strany skákat ze skokanského můstku do bazénu. Motiv plovoucího či topícího se Dubčeka je posléze ve filmu párkrát použit a tento osobitý filmařský motiv mě přišel vcelku zajímavý. Dubček se v tom období po okupaci od Sovětů skutečně musel cítit totálně ztracený a mohl prožívat pocity nepodobné tomu, když se někdo topí. V jistých chvílích mi přišlo, že se film snaží Dubčeka ukázat jako vcelku odvážného člověka, který dlouho vzdoruje tomu daný protokol (diktát Moskvy) podepsat a říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby přeci jen dokázal dále vzdorovat (jako nakonec František Kriegl). Možná by se po roce 89 nestal jen „talismanem, kterým se chtějí lidé pochválit“. Možná by se z něj nestala jen „pomlčka mezi dvěma epochami“. Ale on podepsal a ustoupil, čímž se z něj postupně stala v zásadě tragická postava našich novodobých ději. Tragická i způsobem svého skonu, což autoři snímku vcelku dobře vystihli tím celkovým zarámováním filmu (patrně) poslední a tragické Dubčekovi cesty autem po dálnici z Bratislavy do Prahy v roce 1992. (04.12.2020)