Pásky z Nagana

Samozřejmě...Kdo nepláče, není Čech!. Ke konci to ani jináč nejde, nicméně počáteční výlet do komunistické zoo s cedulí Československo plus story about Pítr Svobouda, který je zde prezentován jakoby emigroval s hokejovou výzbrojí na zádech již v padesátých letech a to jen pomocí lopatky a tunelu pod ostnatými dráty, mě docela vyděsil, když si k tomu člověk ještě přidá aktivity americké vlády a armády od konce čtyřicátých let dodnes, musí bojovat s těžkým pokrytectvím. Neznámý režisér Hudeček to celé pojal pěkně "poamericku", show must go on, řekl si nejspíš, ona ta nostalgie a slzy přijdou samy. Každopádně kouzlo celého dokumentu tkví v různorodém přístupu samotných hokejistů. Zámořské superstar, u kterých doma při vyhlašování nominace národního týmu náhodou sondují novináři s kamerami a foťáky a proti nim hokejový talent, jenž se zrodil v okleštěné zemi v obnošené hokejové výstroji v kabině hokejového klubu v zapadlých městech kdesi na východě Evropy. Nyní jsou na stejné úrovni. Smysl celého dokumentu? Američan si udělá pořádek v tom, že Československo a SSSR jsou dvě rozdílné země, Kanaďan bude do konce života orodovat proti nájezdům a nesnášet tehdejšího kouče nároďáku, Fin a Švéd dokument pozorují jen zpovzdálí a Rus je vděčný, že se na jeho vyjádření vůbec dostalo...jen Čech pláče, hrdý na své zlaté hochy...zase jednou i na svou zemi vzpomíná na staré dobré časy, které byly, dle tvůrců, plné frustrace z rychle nabyté svobody a ještě rychlejšího nástupu slabého odvaru kapitalismu, který byl v zámoří již v úpadku a měl za sebou již několik krizí. Obyčejní kluci, kteří si s sebou do Nagana přibalili i své srdce a maximální odhodlání k vítězství, jež dosahuje vrcholu při Hašanových zákrocích, jeho euforii a hlavně při prohlášení. "Já jsem se náhodou dozvěděl o svém draftu, ale já jsem tady měl rodinu, kamarády, svojí babetu, já zůstal doma. Americký dokument u kterého Čech roní slzy, lehce paradoxní, podobně jako vítězný gól emigranta jménem Svoboda, který po patnácti letech a naposledy oblékl dres své rodné země. (28.03.2018)

Dokument roku. Hudeček je stejné věkové kategorie jako já, takže se není čemu divit, že si to pamatuje stejně. Bylo nám 12! Neexistuje lepší věk při sledování olympijského hokeje. Američani měli supermany a spider-many, zatímco my měli tyhle kluky, kteří se přes týden stali modlami. Při nájezdech s Kanadou jsem byl ve škole a protože jsme na patře měli jako jediní tu kouzelnou bednu a protože jsem seděl v první lavici a protože jsem byl zaklesnutý ramena mezi kamarády a protože to Dominátor tenkrát vychytal něco se ve mě hnulo a já byl hrdý, že jsem Čech. Tenhle dokument tu vzpomínku vyvolal a přes všechno špatné co se tu stalo nebo děje jsem jím rád pořád. (05.03.2018)

Ach ta nostalgie... a bulící Kanaďané, že nájezdy nebyly fér... a Crawfordův epitaf... a Petr Freedom poráží zlotřilé impérium... a Theo Fleury mající zuby, ale postrádající posledních víc jak 20 let klid v dušince... a otylý Lindros... pecka. Na to se dá dívat. Je to jako film Prázdniny v Římě - víte, jak to dopadne, ale stejně se dojmete jako nasáklá houba. (09.02.2023)

Američané ho mají ve Fort Knoxu, Rusové ve státní bance, Kanaďané na poličkách s trofejemi a my? My ho máme v srdci.. Profesionalismus zahraniční produkce, zběsilé tempo těžící z funkčního poměru archív - mluvící hlavy 4:1 a emotivní dopad. Přidanou hodnotou pro mě byli zdrcený Lou, nadhled a návrh na epitaf od Marca Crawforda, křížovkář Brett Hull, vtipné a zároveň obdivné filozofování Erica Lindrose ohledně nájezdu na Haška („Myslím, že nevěděl, co udělám. A když to nevěděl on, jak jsem to měl vědět já?“) a především prostor pro Theorena Fleuryho, který s kusem pravdy a imagem Jeffa Goldbluma otvíral staré rány stejně neurvale, jako si kdysi počínal na ledě. Některé věci byly notoricky známé, ale právě proložení glosami Severoameričanů spjatých s hokejem mi přineslo hrdost a ujištění, že to všechno nebyl jen sen. Ať už za tím stála Hlinkova taktika dostat o jeden gól míň než soupeř, litvínovské jádro, gumová páteř Dominika, fax od staré paní, nebo to, že Růžička junior byl jako dítě ubrečená bábovka, troufám si tvrdit, že něco jako Nagano se už nikdy nebude opakovat. Ale víte co.. Hlavně se z toho neposrat.. (28.03.2018)

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)