Vzorný kinematograf Haška Jaroslava

„Ano i pana školníka lze použíti coby páčidla, ano…“ Pobavila již inzerce („zajímavé kukátko“) předcházející povídkám. K nim na přeskáčku. Otec chudých byla veskrze průměrná a více mě krom Effy zaujala jen rozuzlením. Víc jsem se bavil u Vzorného rodinného štěstí, to se sice s tou vší faunou a způsoby „vymítání“ maličko opakovalo, ale pohled na marné puzení a hlavně na jejich sousedy seshora vyloženě neomrzel. Opravdu nadprůměrná byla až Vzorná škola mocnářství stavící na výborném Pucholtovi a Filipovském, měla už více podařených hlodů a pointa se vskutku vydařila. Za nejpovedenější pak považuji Vzornou lásku lepších lidí, u které jsem se smál prakticky od začátku do konce a dočkal se spousty kvalitních frků (včetně povedeného snu). Vše pak zastřešoval Werichův komentář plný průpovídek, které pomohly prodat nejeden fór. Celkově to vidím na solidní 4*. „Zhrzená ošemetnice přiletěla do ležení a zřítila se na vepřovou kýtu pana Vilíma. Pan Vilím jevil větší zájem o kýtu vepřovou než o Aniččinu…tedy mdlobu!“ (18.11.2017)

Kdybych šel v padesátých letech do kina, nejspíš bych vykřikoval: "Nikdy jsem v českém filmu neviděl tolik hravosti, tolik rozpustilosti, tolik radosti z tvorby, tak málo bržděnou vlastní sřelenost, tak sympatické uličnictví, tak rozjásanou drzost." Dnes už máme takových filmů více a já jsem tomu jen rád. Kdepak... koho by v 30. a 403 letech napadlo natočit film o klukovi, co se kvůli písemce zamkne na záchodě nebo jak dostat křečka z kanape? "Pryč s prvorepublikovou maskovanou upjatostí! Ať žije svobodná fantazie!" křičím hloupě v těch nesvoboných padesátých letech. A kdybych tušil, s čím Lipský teprve přijde... (13.01.2009)

Vzorný kinematograf Haška Jaroslava je pro mě tím typem komedie, kde chápu, co na ní je vtipné, dokonce mi většina z toho i vtipná přijde, ale nezasměji se u toho ani jednou. Dokonce ani koutky úst se mi skoro nehnuly, párkrát ano (hlavně u prvních dvou povídek), ale pořád je to dost málo. Nejvíc se mi asi líbila první povídka (které bych samotné i tak dal asi jenom 3*), pak ta druhá, která nebyla špatná, ale poměrně utahaná a u třetí a čtvrté jsem se nebavil skoro vůbec, jen strašně nudil a u té čtvrté už doufal, že to celé konečně skončí... Já nevím, mě to vůbec nesedlo a v rámci Lipského kinematografie budu tenhle film do budoucna ignorovat stejně, jako Zabil jsem Einsteina, pánové. U obou těch filmů totiž nedokážu uvěřit tomu, že za nimi stojí tak geniální režisér... 2* (27.01.2021)

V kontextu padesátých let rozhodně nadprůměrná podívaná, která poněkud překvapivě nemá prakticky žádný ideologický nános. Zajímavé a instruktivní je srovnání s "Haškovými povídkami ze starého mocnářství", přičemž "Vzorný kinematograf" se mi zdá po všech směrech zdařilejší. Opět ovšem s výhradou, že jde o kvalitativně dosti nevyrovnaný počin. Pasáže podané skvěle a zcela suverénně se střídají s místy spíše rozpačitými, takže zatímco druhá povídka je skutečný filmový skvost, ty zbylé tři jsou spíše slabší. Samostatný problém pak představuje "biografový" děj, tvořící základní rámec a také filmové předěly jednotlivých povídek. Rozhodně jde sice o zajímavý nápad, ale ve výsledku je jednoznačně nejslabší částí filmu... Vzorný kinematograf rozhodně nepatří k nejlepším filmů Oldřicha Lipského, ovšem z hlediska jeho budoucích filmových počinů je nepochybně zajímavým dílkem, v němž se na mnoha místech takříkajíc "blýská na lepší časy"... Z heců je třeba konkrétně zmínit především skvěle hrajícího Jaroslava Marvana, kouzelnou epizodní roličku Miloše Kopeckého a také asi nejznámějšího protagonistu "české nové filmové vlny" Vladimíra Pucholta v kouzelné dětské roličce... Celkový dojem: 75% (26.11.2008)

"Nemějte obav, tohle jsou ta nejsmradlavější morčata v Rakousku-Uhersku!" Je to špatně od začátku, protože obsažené Haškovy příběhy nemají dobrý filmový potenciál, takže se v nich často opakují stejné situace a každá trvá navíc ještě zbytečně dlouho. Na tohle vás bezpečně připraví naprosto zoufalá první povídka, která je celá o tom, jak několik lidí není schopných otevřít dveře na hajzl, aniž by to mělo jakoukoli vtipnou pointu. Že s materiálem bojuje samotný film je zřejmé již jen tím, že využívá prakticky veškeré vyprávěcí berličky a tím myslím, že je zde mimo jiné i overvoice a zároveň mimozáběrový text popisující děj. Pokud si z filmu něco zapamatujete, tak to bude reminiscence Caddyshacka, maniakální výkon Ludmily Píchové a celkem věrohodná snaha formálně se přizpůsobit předválečnému rámování a způsobu vyprávění. Tady je to nadhodnoceno jenom protože Werich, což je v Česku obecný problém, protože bodré lidové mudrlanství je místní civilizační choroba. (11.04.2022)