Skleněný pokoj

Ako čitateľka literárnej predlohy som z kina odchádzala naozaj sklamaná. Je mi jasné, že 400 strán do 100 minút nenarveš ... chýbali tam celé príbehy, dosť vecí bolo pozmenených ... to všetko chápem. Mne to ale prišlo celé emočne a pocitovo prázdne, väzby medzi jednotlivými postavami povrchné, chýbala mi atmosféra a sila hlavnej postavy, t. j. sklenenej izby. Kamera, výprava a kostýmy na výbornú, herecky tiež celkom slušné. A ja sa pýtam: Čo na to Mawer? (20.03.2019)

No tak co, i režisér z Hollywoodu se občas sekne. Tak proč se nemůže seknout Julius Ševčík. Přitom ale zrovna v případě Skleněného pokoje je to velká škoda. Měl skvělý námět, měl perfektní herecký výběr z Evropy, hlavně tedy Carice van Houten měla asi nejlepší postavu celkově (když teda nepočítám v rámci českých želízek Karla Rodena v roli architekta). Ale co naplat, když ve filmu neexistuje nejen děj, ale ani časový horizont událostí. Navíc střih se tady taky asi učil nějakej učedník. Moment, kdy do domu vtrhne Gestapo a ze scény je cítit napětí střihač utne během vteřiny, aby následovala nečekaně pomalá scéna, u které mi trvalo chvíli, než jsem pochopil, že už jsme v době komunismu. A tak je to celou dobu. Navíc poetika je fajn věc, ale v případě filmu, od kterého chcete znát něco víc o vile Tugendhat, asi úplně nepatří. Nedozvěděl jsem se bohužel lautr nic. Na filmu je znát, že chtěl být natočen dobře, ale konstelace hvězd mu nepřála. Bohužel. Docela jsem se na něj těšil. Myslím si, že kvalitních námětů v Česku zase tolik nemáme, abychom je museli takhle kurvit. (03.09.2020)

Vilu Tugendhat v Brně jsem dosud neměl příležitost navštívit, nicméně jako stavba z pohledu zvenčí mne vůbec neuchvátila. S filmem o osudech několika lidí, v jejichž životě tento "Skleněný pokoj" hrál významnou roli, to nakonec nebylo výrazně lepší. Filmu nelze upřít krásnou vizuální stránku, nápad vyprávět osudy postav na pozadí historie v několika dekádách se mi velice zamlouvá a vyprávění probíhalo osobitou formou. Zatímco jiné domácí filmy z poslední doby, zasazené do historického času, se snaží vyprávět s dokumentární přesností, uvádět pomalu v každé druhé scéně přesný datum, Ševčík sází spíše na záměr udělat silnou pocitovou záležitost, spoléhá na náročnějšího diváka. Celkem se mi zamlouvalo, že jsem bližší období, ve kterém se děj právě odehrával, mohl leckdy uhodnout na základě různých indicí (postavy pracovníků z StB, hudba ve stylu rock'n'rollu bigbeatu, hláška o "Rusácích" a pod.). Přesto mne ten příběh nijak více nedokázal oslovit, měl jsem občas pocit, že forma zvítězila nad obsahem. Pomalé a dlouhé scény střídaly pro změnu velmi rychlé skoky v čase a rozehrané vztahy v útržcích působily na mne chladně. 55% (20.05.2020)

To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče. (20.03.2019)

Do vily Tugendhat jsem jednou chtěl jet na dobrovolnickou víkendovku. Škoda. Je zde hlavní postavou. A také román Simona Mawera sledující dějiny Československa na osudech jejích obyvatel je nezpochybnitelný pilíř filmu Skleněný pokoj. Ale proti návštěvě domu i četbě knihy dává snímek spíš ilustrovanou informaci než zážitek. Navenek pohledný film to je, třebaže občas připomíná dobovou reklamu na auta, bydlení, cestování a oblékání. Ale o charakterech klíčových postav, zejména provdaných přítelkyň, jejichž touhu po vzájemných něžných důvěrnostech prozradí příliš brzy, jinak poví pramálo. Liesel i její kamarádku Hanu sleduje snímek coby v podstatě neměnné vytříbené mondény, stárnoucí jen z vůle maskérů. Režisér je nutí zaujímat malebné pózy vždy a všude, zejména pak při intimitách. Sklon Julia Ševčíka k manýrismu dostal zelenou, každou scénu podřizuje vnějšímu efektu, což více či méně skryté vášně uvnitř komunity nutně zmrazí. Erotické napětí, významné pohledy, výjev typu Miss mokré tričko, lesbické doteky, onanie i drsně účelový akt, vše vyznívá okázale, studeně a strojeně, jako by i milování bylo ze skla. Polohu trpné odevzdaností násobí melodramatická hudba, rušící i silnější okamžiky jako útěk na letišti, jenž se zhlédl v Casablance. Scénář Andrewa Shaw, z bohatého jazyka románu vytrhl pár dialogů a sex. Skleněný pokoj mění v dějepisnou kroniku určenou pro vývoz, tedy plnou stereotypů, šablon a vysvětlivek. Zejména poválečné obrazy s doslovným zpěvem „Kupředu levá“ a s buranskými orgiemi komunistických mocipánů dokládajícími smutný úpadek prvorepublikové noblesy už patří k filmařskému folkloru, o ztvárnění noci 21. srpna 1968 nemluvě. Skleněný pokoj rozhodně není průšvih, pouze vznešená nuda. Investované peníze – rozpočet činil osmdesát milionů korun – jsou v dobové výpravě skutečně vidět, ovšem emotivní působivost samy zařídit nemohou. (16.04.2020)