BlacKkKlansman

Trošku retro a přesto aktuální krimi příběh, který se odehrává v lehce nadneseném a dosti humorném duchu. Spike Lee se snaží prvoplánovaně nedávat najevo, že chtěl hovořit v prvé řadě o bílých rasistech, proto do filmu zakomponuje i nějaký ten vyhraněný černošský spolek, ale přijde mi, že ten je ve filmu jen na oko. Kromě toho jsou Klansmani docela povedení. Adam Driver také poslední roky docela boduje. 7/10 (27.12.2018)

Typický příklad filmu vystavěného od konce a žánrovky, která se jako všichni nejlepší zástupci netopí kdesi v budoucích technomagoriích nebo pedantickém zachycování historických detailů, ale ve skutečnosti pojednává o přítomnosti – respektive o velice slavném prohlášení jednoho velice slavného Umpalumpy, že oni ti náckové a progresivisti jsou vlastně jedno a to samý. Debilitu tohohle radikálního centrismu nechť dokládá, že Spiku Leemu stačilo prostříhat a postavit do juxtapozice de facto identické scény s identickým obsahem, identickou texturou a identickými provoláními, aby ukázal, že jako ne. Nejsou. (22.03.2020)

Zrození národa je bolestivý proces.. Spike Lee už od počátku kariéry vysílá v pravidelných intervalech svůj „distress signal“ a protože tak činí inteligentně a s nadhledem, mám ho rád. Jako správný vypravěč sice nenechal pravdu, aby zkřížila cestu dobré historce, ale to vůbec není na škodu, když příběh Rona Stallwortha, černého rytíře bílé kamélie, je jen prostředkem k reflexi dnešní doby plné rukojmích strachu a názorových extrémů. V tomto ohledu mi přijde nejlepší scéna ještě někdy před půlkou, když seržant Trapp zmiňuje Archieho Bunkera ze seriálu All in the Family a „předpovídá“ budoucí vývoj směrem k obsazení Bílého domu. Polopatičnost Leeovi nevyčítám, naopak oceňuji, že se problém snaží nabídnout tak širokému publiku, že se nad ním zamyslí třeba i ti, co ctí „holy white Protestant values“ a přitom nejsou schopni kritického myšlení.. (09.11.2018)

Když se dívám na tu rozmanitou škálu filmových žánrů a rámců, do nichž už Spike Lee téma mezilidské nesnášenlivosti dokázal vpašovat, mám takový pobavený dojem, že celý život pilně trénoval, aby jednou natočil tenhle film. Film tak parádně vybalancovaný mezi tím, co je ještě humorně nastavované zrcadlo, v němž se pro nějaké samoúčelné pobavení neztrácí míra informace o absurdních a děsivých principech rasismu v žité realitě, ale v němž se zároveň zrcadlená realita nikdy nestane tak děsivou a absurdní, aby divákovi nadlouho zamrzl na rtech ironický smích. Nepustí vás to sklouznout ani na jednu stranu, i přesto, že vyprávění prochází hodně divokou akcelerací a eskalací a ta jemnost, s níž Lee drží oba pádící koně na lehce přitažených otěžích, bere dech. *** A pokud jde o ten četně diskutovaný závěr - např. ve Válce s Bašírem po konci kresleného příběhu následují přilepené dokumentární záběry, které celý animák odsoudí jako eufemismus a shodí ho stejně, jako by ho režisér rovnou zmuchlal a vyhodil z okna - umělecké zobrazení je tu jen naivním a ohleduplným kašírováním nepředstavitelně surovější reality. Kdežto tady jsou naopak reálné záběry tou správně rafinovanou třešničkou na dortu celého díla a fungují jako jeho plynulé prodloužení a břitké dotvrzení. Jsem nadšená, že něco takového skutečně může tak pěkně zafungovat. *** A mimochodem, za zmínku stojí i dost odvážná, vtipná a funkční práce se střihem. *** (16.09.2018)

Spike Lee zase jednou po delší době natočil něco, o čem se bude mluvit ještě hodně dlouho a co jistě zanechá v divácích hlubokou stopu. Takový impakt jako 25th Hour to na mě nakonec nemělo, ale i tak jde o zásadní snímek. Už z traileru jsem prostě věděl, že půjde o kvalitní záležitost, která bude stát zejména na dialozích, a to se mi také potvrdilo. Film si nebere servítky a sype do vás kulometnou palbou tuny urážek – zejména na konto černochů a židů – a zároveň si dokáže udržet vážnou tvář silného příběhu. I když by mě za to sám Lee asi zabil, tak některé dialogy mi připomněly scenáristický styl Quentina Tarantina, od kterého jsem právě na takovýto mix absurdního humoru, perfektně vypointovaných keců a dramatu zvyklý. Už dopředu jsem se bál, že film mi může zkazit pouze jedna jediná věc – a to přílišná snaha Spikea Leeho vyjadřovat se k aktuálnímu dění v dnešní trumpovské éře USA. A když už jsem si myslel, že byl v tomto ohledu dost mírný a trefný – menší špíčky a vtipné narážky uvnitř některých dialogů –, tak mi uštědřil direkt v podobě epilogu seskládaného z reálných záběrů z událostí v Charlotte, apod. Ano, chápu, že je pro Spikea důležité vytesat do kamene prohlášení o tom, proč film vznikl právě dnes a na co chtěl svým dílem poukázat, ale mě to tam prostě přišlo vtlačené na sílu a z mého pohledu to kazí integritu jinak skvěle vypointovaného snímku. To téma je samo o sobě silné a vševypovídající a je jedno, jaký má rok výroby. Scéna, kdy černošský pamětník hovoří o souvislostech lynčování pochybně odsouzeného černocha v roce 1916 – jehož byl svědkem – a přímého dopadu v té době vydaného nechvalně proslulého rasistického filmu Birth of a Nation, je dostatečně mrazivá a natolik působivá, že každému člověku musí dojít, co se Spike Lee snaží sdělit. Přílišná politická agitka tomu spíš škodí – takový už holt je Spike Lee... #ZdravýRozumMatters (01.07.2018)