Proxima

Běhala patnáct kilometrů denně, pod vodou či v nepřetržitém a neměnném pohybu prošla intenzivním výcvikem, procvičovala si sledování světa hlavou dole, i knihy nebo filmy četla/sledovala obráceně, sžívala se se skafandrem, lékaři proklepli všechna její možná zdravotní rizika, vnímala různé vůně a chutě, jakoby to mělo být už naposledy. S Rusem a Američanem stráví Francouzka Sara rok tam nahoře. Hlavně se tak loučila se svou malou dcerou, kterou dlouhé měsíce neuvidí. Nebude součástí řady věcí, které se dcerka za tu dobu naučí, nebude u problémů, které bude muset překonat. Jejich společné scény mají sílu, jinak mě ale nejvíc napadá slovo „obyčejný“. Prostě nijak vybočující snímek s minimem vzrušení nebo dramatu, který má eso v rukávu v podobě tradičně velmi dobré Evy Green, pro kterou mám roky slabost. Hraje poměrně málo, ale když už na něco kývne, její oči a sex-appeal zaručí mnohé. (29.05.2020)

Pocta matkám astronautkám? Pravděpodobně ano, ostatně právě v této linii funguje Proxima nejlépe. Společné scény Sarah a Stelly jsou velmi slušné, samozřejmě obzvlášť ty nejdramatičtější, přesto se za vrchol filmu považovat nedají. V některých momentech až dokumentárně pojatý výcvik, je totiž ještě o třídu výše. Možná je to karanténní samotou Sarah a výborným výkonem Evy Green, možná je to i přítomností taktéž výborného Matta Dillona. Rjúiči Sakamoto je sám o sobě jistotou, jeho dokonalá hudba sedne zase obzvlášť k dramatickým scénám výcviku. Více možností, každopádně příprava ono mateřství poráží, což zřejmě i vzhledem k závěrečným titulkům účelem nebylo. 70% (18.04.2020)

O kosmonautech jsem nikdy moc nepřemýšlela, ale při a po tomto filmu jsem musela začít. Opustit, byť dočasně, všechny své blízké, doslova celý svůj svět bez možnosti kontaktu, je taková malá smrt. Pro matku od dítěte snad úplně nejtěžší. Sarah bojuje o své místo na palubě, bojuje se svým tělem, svým rozhodnutím, svými city i hodnotami, a je to tvrdá bitva. Proxima má své chyby, ale ukazuje lidem kousek nového obzoru, inspirující příběh statečnosti, i to, že extrémně těžká rozhodnutí zůstávají nedoceněná. „Tak dlouho trénuju, abych opustila zemi, a teď, když nastal čas, se k ní cítím pevně připoutaná.“ (19.02.2021)

Kdysi holčičky snily o tom, že se stanou novými Popelkami, pro něž přicválá princ na bílém koni, tady se sní o letech do kosmu. Proti tomu žádná. Ale vše je natřeno růžovou barvou a nejvíce brýle, přes něž se dívá kamera. Rodina a kariéra jdou těžko skloubit, rozhodně velmi nedůvěryhodně působí, když někdo dělá špičkovou kariéru, přičemž je fixován na své dítě. A samozřejmě vždy ve správnou chvíli dá přednost tomu správnému. Když těsně před koncem tohoto romantického cajdáku hlavní hrdinka ohrozí celou misi, aby pod rouškou tmy předvedla dceři to, co následující den uvidí z větší blízkosti, zůstává rozum stát. Ze stoje spatného přejde přímo do couvání, když mu dojde, že ani středisko, ani raketu rozhodně nikdo nehlídá, tudíž je možné se všude prakticky bez problémů promenovat tam a zpět. (17.07.2021)

Tuším, že v tomto případě jsou to právě ambice režisérky, co mi nesedlo.. Měla jsem od začátku pocit „nátlaku“, až jsem začala uvažovat nad tím, kdo napsal scénář.. A hned mi bylo odhaleno tajemství kostrbatých dialogů.. Nicméně hanět se mi nechce, takže své připomínky - chování dítěte (?), uplakané telefonáty (?), zdravotní potíže (?), labilita astronautky (?), nahota (?), kamera (?) - pitvat dál nebudu a ohodnotím snímek jako hold odvážným ženám, které si houževnatostí, odhodláním a sebezapřením splnily životní sen, no a jaksi nemohu nezmínit atraktivitu prostředí, jisté kouzlo to prostě má.. (22.06.2021)