Pán prstenů: Prsteny moci

1. série: Svět Pána prstenů po právu zůstává jedním z nejmilovanějších světů v dějinách popkultury, skvostnosti literárních děl J. R. R. Tolkiena se poté dokázala vyrovnat i filmová trilogie Petera Jacksona. Navazující trilogie Hobit poté sice v součtu na úspěch jedné z nejuznávanějších filmových trilogií všech dob nenavázala, přesto si trilogie Hobit našla dostatek fanoušků, kteří tou dobou žili v tom, že na další adaptace Tolkienových děl i díky přísnému dohledu Tolkienových dědiců jen tak nedojde. Jenže časy se mění, dědic střídá dědice a s ním i přístup k rodinnému zlatu. Netflix měl sice zájem o novou adaptaci známé trilogie, Tolkienovým dědicům se ovšem více zamlouval nápad Amazon Prime o seriálu, který se odehrává v 2. věku Středozemě, tisíce let před události Pána prstenů. Neskutečné produkční náklady, které v rámci 1. série vyšli na 715 milionů dolarů, zároveň ovšem i kontroverze spojená s castingem Afroameričana do role elfa, náznaky o tom, že si seriál na rozdíl od zdrojových materiálů půjde krapet svou vlastní cestou a především obavy ze stran věrných Tolkienovců. Look How They Massacred My Boy? Zas tak lehké to není. Především díky neskutečným nákladům by byl hřích, kdyby Prsteny moci nevypadali epicky. Síla Prstenů moci tak tkví ve fantastickém vizuálu, nadstandartní audiovizuální formě a především ve správně velkolepém soundtracku. Tvůrce hudby k trilogiím Pán prstenů a Hobit Howard Shore sice vytvořil hlavní melodii seriálu, o zbytek soundtracku se ovšem postaral Bear McCreary. Každou další z osmi epizod to poté působí dojmem, že McCreary si váží své pozice a nejen, že výtečně kráčí ve stopách Shorea, ale dodává parádní hudební melodie, které se skutečně díl od dílu zlepšují a zlepšují. McCreary ještě není ve světě filmových skladatelů tolik profláknutý a Prsteny moci dokazují, že je to hřích. Tvůrcům se kouzlo a poutavost světa Středozemě daří bravurně zachytit, Středozem se představuje v období, které několik sérií bez problému utáhne. I když má tedy 1. série seriálu především problém v tempu, kdy se toho v součtu vlastně tolik nestane. Některé postavy se alespoň prozatím dokážou nějak prokreslit, jiné s tím ovšem mají závažný problém. Na stejném principu fungují paralelní linky, kdy jsou některé o poznání záživnější, některé naopak tolik ne. Linku s Hobity (nebo spíše jejich plemenem Chluponohými) nahoru tahá záhadná identita cizince z oblak v podání Daniela Weymana, kdy je ovšem paradoxně linka s Chluponohými časem méně nesnesitelná a více zajímavá. Samotní Chluponozí totiž po čase přestanou být tak děsně nesnesitelní, člověk by ovšem stejně radši v ten moment trávil čas třeba se skvěle vyobrazenými trpaslíky či linku s Númenorejci. J. A. Bayona, Wayne Che Yip a Charlotte Brändström jako režiséři přinejmenším odvedli slušnou práci. Charlotte Brändström si (nejlepší) šestou epizodou ihned vyslouží pozornost, aby jí hned ztratila následující (nejhorší sedmou epizodou), J. A. Bayona nadále dokazuje, že dokáže z audiovizuálu vymlátit maximum a Yip působí jako tvůrce, který umí vést jednotlivé scény, především ty dialogové. Na druhou stranu je to ovšem pořád většinu času jen solidně odvedená práce, kdyby tomuto seriálu přeci jen prospěl trochu zajímavější a výraznější uchopení. Takový Miguel Sapochnik by se po chopení těch nejlepších epizod Hry o trůny a Rodu Draka mohl aspoň na chvíli stavit. Právě při srovnávání s aktuálním Rodem Draka mají poté Prsteny moci ten problém, že Prsteny moci sice mají výhodu ve větší velkoleposti, v rámci práci se scénářem a jednotlivý postavami Rod Draka vyhrává na plné čáře. Všechna ta vizuální velkolepost je přeci jen krapet k ničemu, když člověka u Prstenů moci po 8 epizodách ze zhruba 20 hlavních postav zajímá tak jedna čtvrtina. V těch nejzásadnějších momentech ovšem přeci jen emoce fungují, některé postavy se skutečně zdárně a zajímavě vykreslují a minimálně potenciál do budoucna tam jednoduše je. Tempo je do budoucna velký problém, o tom není sporu. Výhoda ovšem je v tom, že tvůrci již dopředu dle svých slov tuší směr, kterým se tento seriál vydá a skončí, dá se tudíž snadno věřit tomu, že tvůrci přesně vědí, co dělají a že rozpočet bude časem vidět víc a víc. Prsteny moci sice vypadají velkolepě jako průměrný blockbuster s 200-milionovým rozpočtem, za tak šílenou částku by ovšem člověk pořád přeci jen čekal krapet víc. Samotní Tolkienovci ovšem budou mít nejspíš problém i nadále. I kdyby se tvůrci chtěli věrně držet materiálů od Tolkiena, například na takový Silmarillion jako takový práva nemají. I proto se tudíž musejí vydat vlastní cestou, která v kdekom vyvolá nádech podivné fanfikce. Je to ovšem automaticky špatně? Už obě trilogie Petera Jacksona nebyli Tolkienovým materiálům úplně věrně (těžko se dá věřit tomu, že by pana profesora Jacksonovy filmy uspokojili), tady se ovšem jde o kus dál. A leckomu jen prostě stačí, že je zpátky ve Středozemi, tvůrci zatím nedělají tak velké přešlapy, které by mohli zničit odkaz původního světa a problém je tak například v tom, že je těžké se bát o postavy, které se dožijí minimálně Posledního spojenectví elfů a lidí. Spousta lidí poté nemůže strpět fakt, že elfa Arondira hraje portorikánský herec Ismael Enrique Cruz Córdova. Backlash ohledně tohoto rozhodnutí nešlo nezaznamenat a v mnoha případech šlo o ten moment, kdy lidé nad seriálem předčasně zlomili hůl. Minimálně je Arondir ovšem jednou z nejzajímavějších postav, které seriál představil. A ano, casting se dá zpochybňovat dle zdrojového materiálu od Tolkiena. Jenže v době, kdy psychopatický šotek se zásobou atomovek má neustále potřebu si něco dokazovat a v době, kdy musíme trpět Petra Fialu na pozici premiéra, je mi osobně jeden černý elf úplně u prdele. Xenofobové všech zemí, vyližte si prdel. Důležitější je přeci jen fakt, že se Tolkienovu poetiku alespoň částečně podařilo přesunout i sem.  Prsteny moci zatím nepatří mezi nejlepší seriály současnosti a pořád se tak úplně nechytá na seriálovou konkurenci v žánru moderních fantasy seriálů, ten seriál má ovšem přesto dost pozitivních aspektů a především není tou tragédií, kterou mnozí předem predikovali. Nyní jen stačí doufat, že až do pár let dorazí 2. série, dosavadní nedostatky zmizí a seriál naplno využije svůj potenciál. Zatím je to pořád jen velmi fajn.... (15.10.2022) (méně) (více)

7/10 – Pán prstenů: Prsteny moci je bezesporu nejkontroverznější seriál roku 2022, a jak nejspíš všichni tušíme, je tomu tak hned z několika důvodů. Dovolte mi je zde spěšně sesumírovat. PATERO VÝTEK NAŠTVANÉHO LOTRHEADA: 1) nerespektování původní Tolkienovi předlohy, jeho světa a charakterů jeho postav; 2) snaha o rasovou korektnost za každou cenu, tedy i tam, kde nemusí nutně dávat smysl – mám na mysli černého elfa, černého chluponoha a zejména černou trpaslici; 3) dílo jde na ruku feministkám, výsledkem je přehršel dominantních, anebo jakkoli jinak výjimečných ženských postav vládnoucích silným, leč poplatným mužům; 4) arogantní hlavní postava Galadriel, která je jiná než v předloze a dělá ze sledování podstatně méně příjemný zážitek; 5) přebytek dějových linek; v důsledku toho vzniká nadbytek nedostatečně prokreslených postav, u kterých ani nevíte, proč jim scénář dopřává takovou pozornost. Všechny tyto programové body, kterými se rádi ohání přívrženci opoziční organizace Amazonu (American Movement for Activistic Zones Of Narration) bezpochyby mají něco do sebe a ani náhodou nejsou jen prázdnými frázemi či nespokojenými výkřiky do tmy. Souhlasím s nimi ale já? Ano i ne. Nicméně, spíše než můj názor na patero výtek naštvaného "lotrheada" bych rád rozebral svůj názor na seriál Rings of Power jako takový. Seriál pochopitelně nedosahuje slávy a velikosti chlupáčovy předlohy, ale přesto není vůbec marný. Výprava je pompézní, dechberoucí – představení Středozemě a její převedení na filmové plátno vyšlo na výbornou. To samé platí o kulisách či kostýmech, každý scéna působí neskutečně vymazleně, zaplněně. Svým způsobem bych se nebál říct, že někdy grandiózní vizuál vypráví velkolepý příběh, který se postupně rozehrává, lépe, než dialogy postav. Ne, že by byly špatné, ale působí strojeně. Může za to nedostatečná práce s postavami, žádná nedostala dostatek prostoru na nějaký příběhový oblouk, neměla příležitost nám ukázat, co v ní vězí. Prsteny moci jsou neuvěřitelným způsobem překombinované, simultánně běží nespočet dějových linek a v každé jedné z nich máme hromadu vedlejších postav, přičemž každá z nich prožívá příběh tak diametrálně odlišný, že přepínat mezi nimi je jako mluvit každou minutu jiným jazykem. Mozek to sotva stíhá zpracovat a než se člověk rozkouká, už se takzvaně dějí věci, diskutuje se o vážných tématech, zbrojí se, vedou se hádky... Děj se zkrátka neustále posouvá kupředu. Nikdy nezbyde ani chvilka si s naší postavou posedět, pořádně si ji prohlédnout, potykat si s ní, navázat citové pouto. Děj jenom bez přestání uhání kupředu. Když už tam něco takové je, tak je to většinou ještě v době, kdy je člověk přepnutý na postavu, kterou sledoval předtím. Tohle je věčná škoda. Dále bych podotkl, že první série se rozhodně nedočkala uspokojivého zakončení a působí spíš jako takový úvod do celé zápletky. Ani z toho nejsem dvakrát nadšený, některé linky postav kvůli tomu vyzněli úplně do ztracena a já jen pevně doufám, že si jejich pouhou existenci obhájí 2. série. Kdybych měl vyzdvihnout jednu postavu, která podle mě funguje nejlépe, má nejprokreslenější dimenze a jejíž charakter skutečně dosáhl nějakého pokroku, pak je to jednoznačně trpasličí princ Durin. Rovněž jeho přátelství s Elrondem funguje skvěle, ti dva spolu mají chemii a je proto zábava je sledovat. Na 2. řadu se netěším, ale určitě se na ni podívám. || Nemístná poznámka: "Pár Pařmenů byl stejně nejlepší!" (15.10.2022) (méně) (více)