Neznámý voják

Ďalšia verzia filmového spracovania (prvá v roku 1985) Linnovej knihy. Rovnako ako v predchádzajúcom filme aj tu bol taký typický severský pohľad na život vojakov bojujúcich v II. sv. vojne proti Rusom. Strach, aj hrdinstvo, humor a vojnové tragédie sa striedali v dlhokánskom (trojhodinovom) filmovom snímku. (05.06.2018)

Bez zbytočných “rečí”, presne takto by mal vyzerať, no hlavne takýmto spôsobom na diváka pôsobiť - vojnový film, respektíve film o VOJNE. Keby som chcel (no nechce sa mi), napísal by som sem “milión” dôvodov, prečo je “Neznámy vojak” o 100 % lepší, než akýsi “Hacksaw Ridge”. Toto je na rozdiel od spomínaného, Gibsonovho gigantického krviprelievania, absolútne nevtieravá forma získavania pozornosti, kedy spočiatku divákovi na osudoch hlavných hrdinov (hrdinu), vlastne ani príliš nezáleží. Lenže odstupom času, mu čoraz viac začína dochádzať, že ide o viac ako len o úbohú propagandu, či velebenie samého seba, v ktorej sa bojuje za demokraciu či lepšie vyhliadky do budúcna na území inej krajiny, ale o späť vzatie "slobody" na vlastnom území, respektíve o rešpekte, jedného voči druhému, ktorí bojujú po svojom boku bez ohľadu na postavenie, i keď o zachovanie disciplíny v období vojny, snáď nemôže byť ani reč. A to je dosť podstatne odlišný pohľad na vec, na vojnu ako takú. Za mňa jeden výborný, aj keď zbytočne, extrémne dlhý počin, ktorý treba omnoho viac precítiť, než “vidieť”. (25.05.2018)

Je s podivem, že jeden z nejvýraznějších válečných snímků této dekády natočený na starém kontinentě vyprodukovala malá kinematografie řídce osídleného Finska. Splatila tím dluh, který pociťovala vůči vojákům, kteří bojovali v tzv. pokračovací válce o území, které Finsko přes houževnatou obranu a mimořádný výkon svých branných sil ztratilo v Zimní válce roku 1940. Nutno říci, že finští filmaři si žádnou ostudu neudělali. Neznámý voják svou barvitostí, výpravností a pečlivostí za sebou s přehledem nechává produkce ze zemí, které mají nepoměrně větší možnosti, a např. náš Tobruk vypadá vedle Louhimiesova snímku jako květ podbělu vedle slunečnice. Mám nicméně tři dílčí výhrady. Příběh bojové jednotky se odehrává v rozmezí června 1941 až září 1944 - tak široký záběr vede nevyhnutelně k výraznému zestručnění a epizodičnosti. Podstatně kratší válečné angažmá na západní frontě řešili tvůrci v případě Bratrstva neohrožených desetidílným seriálem. S tím je spojené i nedostatečné rozvinutí charakterů, větší prostor má pouze věčný rebel desátník Rokka v podání sympatického Eera Aha (předpokládám, že se díky téhle roli stal miláčkem finského publika). Pravda, viděl jsem na Febiofestu pouze okleštěnou verzi, ale nevěřím, že by třičtvrtě hodiny materiálu navíc mohlo zásadním způsobem tyhle nedostatky odstranit. Do třetice si myslím, že v prostřední části snímek ztrácí tempo, které opět nabírá v závěrečné třetině, kde líčí urputné ústupové boje z východní Karélie v horkém létě 1944. V téhle části ostatně snímek graduje. Celkový dojem: 85 %. Na závěr snad jen malá poznámka k obsahu na ČSFD. Boj Finska se Sovětským svazem byl pochopitelně vzhledem k velikosti, lidnatosti a ekonomické síle Sovětského svazu zápasem Davida s Goliášem, ale Finové rozhodně nebyli vyzbrojeni jen ručními zbraněmi. Jednalo se o moderní armádu, která disponovala i vlastními obrněnci a v neposlední řadě si uměla obstarat významnou bojovou kořist od svého východního protivníka. Finsko se cítilo vůči Sovětskému svazu v podobném postavení, jaké cítila Československá republika vůči Německu, a to mělo podobný dopad na myšlení společnosti a logicky i na investice do ozbrojených složek. Finská armáda podala za 2. světové války a především za předchozího válečného střetnutí opravdu pozoruhodný výkon. (19.03.2018)

[180 min. cut] Epizody ze života finského vojáka velmi volně pospojované do nějaké chronologie, jejich lepidlem je více méně svérázná postava geniálního, leč problematického vojáka Rokky. Představeno je nám sice nad tucet dalších zásadních postav, ale ty z příběhu mizí, aby se zase objevovaly, nebo aby po jejich dvouhodinovém pobíhání po filmovém bojišti někdo do nich v půlsekundě nasolil dávku olova a ony již navždy zmizely. Patos bych tomuto filmu fakt nevyčítal. Nejdůležitější poznámka může vyznívat pejorativně, ale nemyslím ji tak: Pokud vás nezajímají válečné filmy či válka obecně, fakt nemá cenu si tento film pouštět, protože nemá žádnou uměleckou nadhodnotu. Má to přehlednou kameru, dobré barvy i make-up. Výbuchy, kácení stromů, tanky, technika, zvuk, to vše je bravurním dokumentem Finské války. Ale není v tom nic víc. Války, která je mimochodem specifická tím, že se skoro celá odehrávala v bažinách a lesích, od čehož film nijak neucukne, takže bortící se kostely a pouliční válku zde také nečekejte. Být genderově zlý, tak bych ten film označil za Mamma Mia pro muže, role těch nemnoha ženských postav je zde celkem jasně definována. Každopádně i při tříhodinové pasáži je tam cítit to zběsilé stříhání a z toho vyplývající trochu neobratná epizodičnost. Faktem je totiž, že materiálu bylo natočeno tolik, že tuto zimu bude vypuštěna do finské televize 4 dílná minisérie o Finské válce, kde díl bude mít po hodině a je to jenom ještě prodlouženější verze filmu. Tomu říkám schopnost vyždímat z filmu maximum. (01.08.2018)

Tři hodiny války. Bojuje se tu takřka od úvodních minut v jakémkoliv prostředí za jakéhokoliv počasí. V tomto ohledu nedává film vydechnout. S postavami se člověk seznamuje až za pochodu a to nejen během střetů, ale především v krátkých sekvencích, kdy vojáci mohou odložit zbraň. Louhimies nabízí pohledy do rodin a dojde i na nějakou lásku či rychlá vzplanutí tolik charakteristická pro válku, která jsou o to intenzivnější, že je vzápětí vystřídá další běsnění. Jeden z nejlepších válečných filmů, co jsem měl možnost vidět. 100% (27.05.2018)