Šťastný Lazzaro

Štěstí má pro každého jinou příchuť. Lazzaro šťastný je a má tu nádhernou schopnost naučit to i ty druhé. Ohlédnout se za nelehkou minulostí a bez obav jít vstříc neznámé budoucnosti. Pro své nejbližší naivní prosťáček, ale i ti poslední z posledních dokážou změnit svět. Už jen tím, že jsou a mají radost z toho tu být. Lazzaro si však ten svůj kousek štěstí užil naplno a že ostatní tak zcela nerozpoznali jeho poslání, to už je jen a pouze na nich. (17.01.2023)

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. (10.11.2019)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)

Markýza Alfonsina de Luna (výborná Nicoletta Braschi) už dlhé letá vykorisťuje prostých obyvateľov uzavretej talianskej d-e-d-i-n-k-y Inviolata. Pre nič, za nič, určite nemá prezývku: „kráľovná cigariet“ ... Postava Lazzara je jedným z vyciciavaných občanov. Tancredi de Luna je synom vykoristovateľky, pričom je pravé opozitum svojej panovačnej maminy, čiže sa z neho onedlho stáva rebel s príčinou. Skamaráti sa s Lazzarom, vzoprie sa matke, zinscenuje svoj únos, a k tomu zavýja, ako vlk. Jedného dňa sa z čistého a jasného neba zjaví helikoptéra, keď hlavná postava zažije (prežije) krkolomný pád, a po prebudení sa, zisťuje, že všetci sú zrazu preč, zatiaľ čo on báda, čo sa vlastne stalo, počas toho stretáva ľupičov, že o nemalú chvíľu sa práve s nimi presúva do M-E-S-T-A, kde stretáva „starých-známych” . Zaujímavé je najmä to, že medzitým ani o deň nezostarol, keď ostatní zostarli o oveľa viacej rokov, než je vôbec prípustné. Dospeláka Tancrediho by v súčastnosti sotva spoznal, nebyť toho, že Herkules na malý moment zaštekal. Skôr Antonia bude dobre vedieť, odkiaľ vietor fúka. Býva v akomsi „bungalove” pri železnici spolu s ďalšími, medzi ktorými je i “krpatý” Pippo. A nedá sa povedať, že by si extra spokojne nažívali, ešte lepšie, ako predtým, ba naopak ! _ SESTRY Rohrwacherové, keď jedna hviezdi pred kamerou, druhá zase za kamerou, spoločne nakrútili pomerne vážny a realistický snímok, ktorý sa vo svojej druhej polovici pretaví až do akejsi fantasknosti, v ktorej zakaždým automaticky vyčnieva protagonista LAZZARO, a ten je vždy rovnaký. Jeho predstaviteľ Adriano Tardiolo je strašne zvláštny, ale iniciatívny. Úprimne : nevravím, že 2/2 je slabšia, než 1/2, a na moje počudovanie, majú toho obidve veľa spoločného, ale z môjho hľadiska bol film až príliš zahľadený do hrdinu Lazzara. (11.10.2019)

Vůbec jsem to nečekal, ale dostalo mě to. Neskutečně zajímavý film, který mě naprosto uhranul svojí poetickou atmosférou a jednoduchým, ale silným příběhem. Celé ty dvě hodiny jsem se nenudil ani na vteřinu, dokonce ani nesouhlasím s tím, co zde píše většina uživatelů - mě druhá polovina nepřišla nudnější, mě bavily obě dvě stejně. I když je ten film poněkud pomalejší, nemůžu říct, že by se mi zdál zbytečně natažený na dvě hodiny. Ono se tady totiž každou chvíli něco děje a vzhledem k tomu, že na mě ten film zapůsobil, nemůžu říct, že by mi ten vývin děje přišel bůhvíjak pomalý. Postavy mě něčím zaujaly snad všechny, stejně jako některé scény, navíc jich tu bylo i dost silných. Je to celé o lidech, kteří otročili na nějaké farmě, kde pracují pro jakousi markýzu vlastnící tabákovou společnost. Všechny je tam využívá, oni jsou nesvobodní, v chudobě a nevědí o tom. Při jedné události tam přijede policie a všichni jsou následně přemístěni do města, kde jsou ale stále v chudobě a aby se nějak uživili, musí prodávat věci, co někde najdou. Pro tuhle skupinu lidí nikde ten život nebyl ideální Celým filmem nás provází postava Lazzara (to jméno není náhodné), který je využívaní úplně všemi, ale je taky dobrosrdečný a ke všem hodný. Všem (hlavně pak v druhé polovině) zpříjemňuje životy, aniž by si to oni uvědomovali a docenili to. Vlastně jim i nosil štěstí. K ději víc psát nebudu, každopádně ten film je velmi podmanivý a je v něm mnoho zajímavých myšlenek k zamyšlení. A ten závěr to mělo fakt silný, akorát si nejsem jistý významem té poslední scény. Nějak jsem ji pochopil, ale nevím, jestli dobře. Tak jako tak, ten film mě naprosto dostal a to fakt hodně. Takhle silný film se nevidí tak často. Jo, a úplně jsem zapomněl napsat, že celý film je tak trošku poctou italského neorealismu, v druhé polovině i magického realismu a pár scén připomene i De Sicův Zázrak v Miláně. Každopádně - teď už to mohu říct na plno - je Šťastný Lazzaro jedním z nejsilnějších filmů, jaký jsem kdy v životě viděl a je tu i velká šance, že ho jednou zařadím mezi mých TOP 10. Rozhodně i jeden z nejsilnějších filmů posledních pár let. 5* (27.12.2019)