Léto

Osmdesátkovej punk po Leningradsku. Serebrennikov ukazuje, že i v Sovětském svazu vznikala daleko za branami Kremlu kvalitní hudba inspirovaná Lou Reedem a Davidem Bowiem, jejíž tvůrci žili své sny plné svobody, nespoutanosti a rocku. Na pozadí propletených osudů charismatických umělců a krásné Natašy se divák setká s pro většinu dosud neznámými písněmi dvou kultovních kapel. Podruhé v životě (poprvé to bylo u hudby Vysockije) jsem byla nadšená ze zvukomalebnosti ruštiny, doplněné navíc perfektní hudbou a vizuálními nápady Serebrennikova. Ten do příběhu také zapojuje slavné hity "ze Západu" a přestože mu jeho obrazové hry chvílemi drhnou, energie a síla snímku vás strhne natolik, že mu to rádi odpustíte. Mezi děsivými zprávami z východu připlouvá poslední dobou do Česka velké množství kvalitních ruských snímků, věřme tedy, že to tak ještě chvíli zůstane... (11.07.2018)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)

Ta překrásná, zkurvená, zkurvená doba. V některých scénách (poznáte je) doporučuju ohlédnout se v kině za sebe a sledovat ty přiblblý úsměvy spoludiváků. Nemůžu se dočkat až si tohle s pivkem v ruce užiju před plátnem na zahrádce Dejvické Klubovny. Přirozenost ztvárnění tohoto filmového mikrosvěta bohužel nejspíše vychází také z toho, nakolik se nezměnilo uvažování ruské společnosti. (19.08.2018)

Pod hladinou příjemného letního filmu jen tak o ničem vážném (vždyť komunismus se tu zhmotní spíš jen náznaky) dříme podobně melancholický portrét tvůrčích lidí v šedém ideologickém žaláři, jaký nabídl třeba letošní Dovlatov. V tomhle tichém, hrdém vzdoru, který kamera snímá v ladných trajektoriích a několika plánech, je něco typicky ruského a hluboce podmanivého. Pro mě jsou některé "západnické" hudební vsuvky spíš navíc, byť chápu, že i tady režisér poukazuje na svým způsobem nepřenositelnost kulturních tradic a velmi svébytnou pozici rockového undergroundu ve východním bloku. Krátil bych, dovedl bych si představit přesvědčivější rytmus, ale Léto je letní film s hranou. (15.08.2018)

Napsal bych, že to bylo příjemné filmové překvapení - na film jsem do kina vyrazil v podstatě o něm nic netuše - kdybych ovšem už od Serebrennikova neznal dva jeho starší snímky, Den v Jurjevu a Nevěra, které mám velmi v oblibě; považoval jsem proto téměř za jisté, že i Léto nemůže být špatný film, je-li pod ním podepsán stejný režisér, což se nakonec i potvrdilo. Film je to velmi povedený, především pak hudební stránka je absolutně bezchybná, a ještě druhý den mi stále v hlavě hrajou ty skvělé písničky, které ve filmu zazní. Absence příběhu mi nevadila - především dlouhá úvodní sekvence na pláži se mi velmi líbila svou uvolněnou a autentickou atmosférou - a v závěru mě i trochu zamrazilo, když se u jednotlivých postav objevily letopočty zobrazující, kdy trval jejich krátký život. Osobně se mi tam místy ale přece jen trochu vkrádala nuda, a kdyby to bylo řekněme o půl hodiny kratší, asi bych to uvítal. Nejsem ani příznivcem použití b&w kamery v 21. století, pro mě je černobílý obraz spjat s určitou érou, která už skončila, a nevidím smysl v tom se k tomu vracet - přijde mi to prostě samoúčelné. A přišlo mi i líto, že ačkoli se film odehrává v Leningradu (Petrohradu), mohl by se odehrávat vlastně kdekoli v Rusku, protože z města není ukázáno v podstatě nic - povzdech čistě soukromého rázu. Při sledování Léta se mi mimochodem vybavila spousta podobných hudebních filmů, jako např. Made in Hungaria nebo Šviháci. (14.08.2018)