Duna

Rozsáhlý svět se v Lynchových rukou mění na depresivní a zjednodušenou pseudoságu. Už po pár minutách na mě sype osudová rozhodnutí o budoucnosti mnoha lidí, nechá do té doby naprosto neznámé hlavní postavy pronášet hrdinská moudra a přehnanými bizarnostmi podtrhává nohy atmosféře. Jinými slovy svého diváka lynchuje přesně podle nejjasnějších předpokladů, ale ve sci-fi žánru je to o poznání méně funkční než u mysteriózních thrillerů či dramat. A tu odosobněnou a pochybnou vznešenost zachraňuje přesně padnoucí ideální hrdina Kyle MacLachlan a hlavně samotná Duna. Vizuálně hypnotický Arrakis se svými obřími fantomy dokáže zcela pohltit a aspoň na chvíli dovést všechny k pocitům, že to, co se na plátně odehrává, má skutečně smysl. 50% (02.12.2007)

"Adaptování literárního díla do filmu je jako demolice," řekl Ian McEwan v souvislosti se zpracováváním vlastního románu Pokání do podoby filmového scénáře. Jasně, za cenu osobitého pojetí to ještě není nic špatného, ba naopak. Ale nemilosrdný 137 min trvající sestřih všemocného studia a přidané dovysvětlující voice-overy, které se často pohybují na úrovni Teletubbies - to už není demolice, to je (s ohledem na geniální Herbertovu plnoštíhlou knihu) přímo pangalaktické ZLO. V jistém ohledu tedy Duna dopadla podobně jako Skvělí Ambersonové mága Orsona Wellese, s tím rozdílem, že u Ambersonů se producentská diktatura pojistila ještě nenávratným zničením veškerého vystříhaného materiálu. Resumé je proto takové jaké je: Vizuálně téměř dokonalé, vlastně i epické, nečekaně deprimující a temné, víceméně hvězdně obsazené, přeci jen i hudebně zajímavé, ale zároveň neskonale naivní, nezvládnuté a pouštními supy obrané na samotnou kostní dřeň. Nejslabší a rozpačitý úsměv vyvolávající Lynch. Neprávem? 2,5* (26.11.2008)

Stále a stále mne cosi přitahuje k neobvyklé sci-fi výstředního režiséra. Uhrančivá hudba skupiny Toto, dekadentní prostředí i kostýmy a kreatura od Carla Rambaldiho ( E.T., Vetřelec, Conan ničitel atd.) mě stále přitahují jako můru plamen svíčky. Koření, modré oči, pouštní planeta, píseční červi, doutníkové lodě a touha po moci. Na předlohu mi stále v knihovně sedá prach, což je možná dobře, jelikož vím, že Lynch pojal Dunu svérázně po svém, jak to dělává. Výtvarně jakoby režisér váhal mezi inspirací temnou gotikou či nabubřelým barokem. V pouštních oblecích se asi inspirovali nejen novodobí X-Meni, ale i dozajista i rozličné s/m filmy ( nu, u nich to bylo možná opačně). Ponurá atmosféra prosakuje celým příběhem jak zvětšující se krvavá skvrna pod brutálně ubitou obětí. Zneklidňující film, který své fanoušky hledal velmi pomalu a mnoho diváků stále o svých kvalitách nepřesvědčil. (28.02.2011)

Jsem trochu kacíř Duny, protože mě svět této přeslavné knižní série nikdy moc neoslovil. Nicméně americko-české televizní zpracování se mi docela líbilo. Zato Lynch by si asi musel uříznout ruku, aby dokázal jakýkoli příběh natočit přehledně. Z Duny je chaos, hlas vypravěčky často vůbec nekoresponduje s tím, co se právě děje a jediné, co asi slovutného "mistra" na příběhu zajímalo, byla úchylnost Harkonenů. Viděno jednou a navždy. (30.04.2009)

Ano ano, dá se vzdechnout nad rozdíly mezi filmem a předlohou a technickou stránkou filmu, zalomit rukama nad zježeným Stingem a vyvrátit zraky nad tím, že při pohledu na obočí mentatů by Brežněv zařval a letěl by se schovat. Jenže na to, že tenhle snímek má více než dva křížky na krku, si holt musíme zvyknout a akceptovat, že digitální animace tu nebyla odjakživa. Pak se ta jízda na červu snese víc než dobře a když šaj-hulúda kočíruje David Lynch, hned je všechno jinak. Frank Herbert byl blázen v tom nejlepším slova smyslu a nikdo jiný než blázen podobného formátu by Dunu nemohl natočit a zachovat když ne přesnou předlohu, tak jejího ducha. Tahle dávka koření byla ďábelsky silná. (25.07.2007)