Duna

Lynchův film není dobrá adaptace, ovšem je to dost unikátní snímek sám o sobě. Unikátní jednak vizuální stránkou a jednak tím, kterak vytváří specificky makabrózní svět plný přehnaně melodramatických gest s nespornou estetickou hodnotou. Rozhodně to není nejlepší Lynchův film, což je ovšem zároveň takové obecně tradované tvrzení (Lynch to vlastně dělat ani nechtěl atd.). Když se na DUNU ovšem člověk dívá dejme tomu stejným způsobem, jako na ZBĚSILOST V SRDCI, tak funguje dobře. Jde o podobné dílo, jako kupříkladu komiksy KASTA METABARONŮ či INCAL Alejandra Jodorowského (samozřejmě - víme, že těch afinit je tady hodně a Jodorowsky po natočení DUNY vždycky bažil), nebo JUPITER ASCENDING sester Wachowských (imho nedoceněný film) apod. Ještě je třeba dodat, že je důležité se vyhnout prodloužené verzi – tu jsem viděl také a ta je oproti původnímu filmu (137 min) opravdu hrozná: sice scény navíc, ale jalové, debilní voiceovery, vysvětlující neumětelské obrázky a místy příšerný střih. Lynch pod touto verzí není ani uveden v titulcích a po jejím zhlédnutí jsem začal věřit, že TURKISH STAR WARS Çetina İnançe nejsou inspirované ani tak Lucasovou franšízou, jako spíše právě tímto campovým bastardem. (12.01.2019)

Mezi 15. a 30. rokem jsem měl období, kdy jsem ujížděl na sci-fi v jakékoliv formě, ale k Herbertově Duně jsem se nedostal. K fantasy, které si berou ze sci-fi jen prostředí, jako je třeba populární série Star Wars, jsem měl už tehdy odpor a Dunu jsem vyhodnotil jako obskurní záležitost. Lynchovo zpracování provázely rozporuplné reakce a sám režisér označil snímek za jediný, od kterého by se nejradši distancoval, a jednoznačně za svůj omyl. Přesto jsem byl zaskočený tím, jak zoufale neumětelsky a brakově na mě zapůsobil. Začínal přitom tak hezky, pohledem do tváře Virginie Madsen, která ve svém mládí patřila k nejpůvabnějším herečkám Hollywoodu. Jenže pak už bylo všechno špatně. Nevhodný casting, děsivě přehrávající padouši, mizerné kulisy. Dnes už vypadá Lynchova Duna jako parodie sebe sama, i když ze záměrné parodie žánru bych Lynche rozhodně nepodezíral. V témže roce vznikl Gilliamův Brazil, který i po řadě dekád působí díky stylizaci a originalitě pořád výborným dojmem. Tohle je paskvil, který má to štěstí, že jej natočil kultovní režisér, a přítomnost slavného jména mírní divácké reakce a dovoluje nasazovat růžové brýle i tam, kde to není namístě. Je zajímavé, že třídílná televizní adaptace na mě působila nepoměrně sympatičtějším dojmem, a na ČSFD si stojí hůř než tenhle kousek. Ano, lze tu najít v první půli pár zajímavých a působivých obrazů, dva tři herce, kteří se tu našli, ale zápory mnohonásobně přebíjí těchhle pár drobných kladů. Odpady nehýřím, vlastně naděluji velice zřídka, ale tohle byla opravdu bolestná ztráta času. I naivní barvotiskový Flash Gordon působí neskonale diváčtějším dojmem, minimálně nenudí a takový Paul Verhoeven se svým Total Recall by mohl Lynchovi vysvětlit, jak se má natáčet brakové sci-fi. Lynch dílem nudí, dílem svým neumětelstvím způsobuje trapné rozpaky. Celkový dojem: 10 %. (09.11.2020)

Nemohu si pomoci, ale Duna je pro mě fatální filmové zpracování knižní předlohy. Který jiný blázen než Lynch se mohl pustit do zpracování této fantasy ságy na ploše jednoho večerního bijáku než on (Mimochodem hodně mě potěšilo, že tu absentuje jeho -obvykle hodně žretelný- rukopis). Kdyby někdo chtěl vyjmenovat deset racionálních důvodů, proč tomu tak je, těžko bych je našla (hrozné triky, strnulí herci, přehršle "úchyláren" - to je jen pár negativ, které jsou často zdůrazňována). Duna je prostě osobité dílko -po formálně stránce kolísající na povážlivých hranách trapnosti- které však dle mého názoru rozhodně neznehodnotilo fenomenální literární předlohu a hlavně její vyznění a atmosféru, jak tomu v těchto případech obvykle bývá . (24.04.2005)

Stále a stále mne cosi přitahuje k neobvyklé sci-fi výstředního režiséra. Uhrančivá hudba skupiny Toto, dekadentní prostředí i kostýmy a kreatura od Carla Rambaldiho ( E.T., Vetřelec, Conan ničitel atd.) mě stále přitahují jako můru plamen svíčky. Koření, modré oči, pouštní planeta, píseční červi, doutníkové lodě a touha po moci. Na předlohu mi stále v knihovně sedá prach, což je možná dobře, jelikož vím, že Lynch pojal Dunu svérázně po svém, jak to dělává. Výtvarně jakoby režisér váhal mezi inspirací temnou gotikou či nabubřelým barokem. V pouštních oblecích se asi inspirovali nejen novodobí X-Meni, ale i dozajista i rozličné s/m filmy ( nu, u nich to bylo možná opačně). Ponurá atmosféra prosakuje celým příběhem jak zvětšující se krvavá skvrna pod brutálně ubitou obětí. Zneklidňující film, který své fanoušky hledal velmi pomalu a mnoho diváků stále o svých kvalitách nepřesvědčil. (28.02.2011)

Duna se nevyrovnala konkurenčním vesmírným sci-fi ani v době svého vydání (zábavnější SW / geniálnější 2001) a dnes působí vyloženě jako nevydařený film. Dějová linie je nesoudržná, konflikt mezi hlavními rody není řádně vykreslen, dramatická rovina dost pokulhává a napětí zde není žádné. Postavy prožívají spíše individuální příběhy; velmi se mi líbily jejich vnitřní monology a tudíž přiblížení jejich psychologie, jenže dohromady to netvoří smysluplné a ucelené vyprávění, dívák se sice může upnout na dobrého MacLachlan, ale to je tak vše. Vizuální stránka je i přes slabé efekty nadprůměrná, Lynch v sobě malíře nezapře a "kreslí" film při nejmenším zajímavě, mohl se však do toho ponořit mnohem více... Prominul bych Duně dějové a dramatické výtky, kdyby byla více hypnotizující a psychedelická, tohle minimum mi nestačí. 5/10 (16.06.2009)