Podobizna

Hledáte nejlepší český horor? Abrakadabra, tady je. Příběh o obrazu, portrétu, v němž je ukryto to nejčistší zlo a na koho pohlédne, ten je ztracen. Psychický rozklad Romana je sice hodně mimo přirovnávat k Jacku Torranceovi z Osvícení, ale při sledování Podobizny mi to opravdu na mysl přišlo, když pak má takový vyšinutý pohled, chichotá se... Akorát je malíř, ne spisovatel. Film oplývá především skvělou atmosférou, jakou měly například němé filmy (způsob nasvícení v tmavých scénách, určité záběry) ale zároveň by se mohl směle přiřadit k dílům studia Hammer (a jistě by se mezi nimi neztratil). Je opravdová škoda, že se tady nezačaly točit podobně zaměřené filmy, vždyť ve světě by se neztratily. A ten konec, no radost pohledět. Z filmu jsem opravdu úpřímně nadšen. Pro fandy hororu povinnst, minimálně kvůli patriotismu. A ty potemnělé scény, ach. Jo, a ještě jsem zapomněl na padnoucí hudbu. (20.02.2011)

Po pravdě řečeno, na můj vkus je to až příliš doslovné a dějově v prostřední části hodně fádní - ostatně tak, jak jsou karty rozdány, je jasné, jak příběh skončí a kam se ubírá. Výborná hra se světlem, kamera, lokace, hudba, herecké výkony, a ostatně i ona základní myšlenka (nikoliv nepodobná filmu Ďáblův advokát) film povyšují. Každý z nás by chtěl mít hodně peněz a mít se dobře. Řekne si, jednou dvakrát se trochu zpronevěřím, vydělám, a pak se budu věnovat tomu, co mne baví. Ale jak se člověk drápkem chytí, chce víc, a jeho talent upadá. A je zde dobře vykresleno i to snobské prostředí, jež umění sice nerozumí, ale umí jej zaplatit, a pak se rozplývá nad kdejakou blbostí. Hezké je to, co je módní. A spousta dalších paralel, přesahujících i do dnešního světa umění a zaprodanosti, by se dalo najít. (02.04.2017)

„Chceš říct, že ti ta práce nejde?“ - „Naopak, naopak, ta podobizna je to nejlepší, co jsem kdy namaloval. Ale čím déle ji maluju, tím je mi hůř a hůř. Víš, jako by se ty oči z plátna do mě zabodávaly! Jako by četly mé myšlenky. Jako by mi nutily něco, nač jsem nikdy ani ve snu nepomyslil.“ Nečekal jsem nějaký zázrak, v podstatě jsem se těšil jen na atmosféru. A že byla! Hra světel a stínů, výrazná hudba se zvukem, do toho všeho démonický Dostálův Chazaj…nádhera! Ale tohle fungovalo bohužel jen cca 15 minut. Pak už snímek stavěl hlavně na Šmeralově výborném a dominantním herectví, které ke konci přecházelo až v exhibici (z původní atmosféry však zbyly jen občasné záblesky). Film kvůli tomu nebyl vyloženě horší, prostě jiný. Co mi ale dost vadilo, byl ten čím dál silnější moralistní podtón, který celkový dojem zbytečně kazil, proto dám jen lepší 3*. „Mám po starosti, po bídě. Teď se mohu klidně zavřít a malovat si pro sebe. Nic na prodej! Já jim ukážu, všechny je předhoním! Budu známým. A taky budu trochu žít…teď už si nemusím nic odpírat!“ (19.03.2023)

Už je to dávno, čo som videl starší český film. A tento je nielen málokedy reprízovaný, ale aj výnimočný v rámci celej českej kinematografie. Nie je veľa filmov, v ktorých sa podarilo vytvoriť temnú atmosféru a verne zobraziť postupný rozklad maliarovej mysle a postupujúce šialenstvo. Vladimír Šmeral už v mladosti dokazoval, akým kvalitným hercom bol. Na druhej strane som mal niekedy pocit, že sa dívam na nemý film a u množstva moralizmov som nevedel, či sú dielom samotného Gogoľa alebo až autora scenára. (04.10.2014)

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)