Hrátky s čertem

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Naprosto fantastická záležitost - když jsem tuhle pohádkovou komedii teď viděl znovu po letech, byl jsem z ní naprosto bezvýhradně nadšený a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Neuvěřitelně mě v tom filmu baví herecké obsazení - nádherné herecké kreace Vinkláře, Beka, Klepáčové, Vojty, Filipovského a především Ráže (ta jeho úchvatná dikce!), jehož postava Solferna vyloženě vyvolává posvátnou bázeň (zato jeho nadřízený Belzebub je v podání Ladislava Peška jen směšnou figurkou - ten jeho kostým, ve kterém vypadá jak medvěd!) - a kapitola sama pro sebe je nezapomenutelný ladovský vizuál scénické - přiznaně nerealistické - výpravy (byť musím přiznat, že v dětství se mi to moc nelíbilo - to až teď dokážu ocenit, jak je to geniální). Stejně tak scénář je naprosto dokonalý - co replika, to naprostá perla ("Žena je nástroj ďáblův!" - "To nemá z vlastní hlavy, to musel někde číst"; "Neurážej, hříšná nádobo, a jdi svou cestou!") a celý film je plný až nečekaně promyšlené symboliky a nadčasové platnosti - vyjma občas archaické češtiny a poněkud staromódního hereckého projevu (zvláště v případě Beka) v podstatě nijak nezestárnul. Film zaujme i převzetím některých motivů z Erbenovy balady Záhořovo lože. Hrátky s čertem jsou pro mě spolu s o 3 roky mladším filmem Dařbuján a Pandrhola dokladem ojedinělého tvůrčího vzmachu v tíživých 50. letech, který navždy nastavil pohádkovou laťku nekompromisně vysoko - při sledování Hrátek s čertem si člověk mimo jiné uvědomí, jak bezostyšně tuto pohádku vykrádá Zdeněk Troška (Princezna ze mlejna, Čertova nevěsta) i jiní filmoví tvůrci. Marná sláva, originál je jen jeden. (29.03.2016)

Zejména spojeno s dětstvím. Vtip, napětí, erotické pokušení, výborní herci. Já vím, že mnohým připadá budovatelská, ale to je většina starších pohádek. Současně mám pocit, že peklo se svými vyzvědači a moderní smrtící mašinou je až příliš podobné praktikám komunistů....V.Ráž v jedné z mála demónických rolí! (24.12.2010)

Jedna z těch nejlepších starých pohádek. Josef Bek je tu nepřekonatelný, sype ze sebe hlášky, Vladimír Ráž jako doktor Solfernus je ďábelsky skvělý, nemluvě o dvou čertech Fr. Filipovském a St. Neumannovi. I samotný arcikníže pekel Belzebub v podání Ladislava Peška je nezapomenutelný. "Ááá, to je moje slast....Co tu chce ta umrlčina?" :) Josef Vinklář je tu ještě tak mladý a hubený, ale jako vždy výborný. Když už vypočítávám herce, tak rozhodně Jaroslava Vojtu coby arcimordýře Sarka Farku nesmím opomenout. Nechápu, jak někdo může o této pohádce říct, že je budovatelská. Vyskytuje se tu anděl a mluví se o bohu, nezpívá se o práci, nepropaguje se společné vlastnictví,... (12.01.2011)

Není to rozhodně typická pohádka. Umně si vyhrává s klasickými schématy pohádkového žánru, ale nezná míru, jak dlouho je schopná bavit, a za jak dlouho znudit. Dost se totiž vleče, a když už má nakročeno zakončit nějakou svoji fázi, tak je to právě začátek nového úseku, v němž se začíná rozvíjet další dějová linie, například s loupežníkem legračního jména. Až moc motivů na jeden film. Chtělo to ubrat a věnovat se jedné dějové linii, ne rozjíždět další, poněkud dějově brzdící linie. Zkrácení a prostříhání by filmu prospělo. Divadelní původ je znát a nezapře se ani ve filmové řeči. 60% (25.12.2011)