Nikdy neodvracej zrak

Monumentální selhání nadutého filmaře, ve kterém lze odškrtat prakticky veškeré potřebné položky výstavního midcultu. Zároveň je to ale jeden z důležitých filmových milníků současné postfaktické doby, ve které je pro většinu již obhajitelné navázat se citově na nepravdu, pokud odpovídá jejím potřebám. ____Z čistě filmového hlediska je to slastný katalog tvůrčích chyb na poli životopisného filmu. Má tři hodiny na to, aby vysvětlil svoji pozici, ale nedokáže to bez závěrečného monologu vůči publiku. Neumí filmařsky vysvětlit unikátnost zobrazeného umění, takže si dopomáhá dramatickými smyčci a neustálým komentováním probíhajícího. Ukazuje naprosto zhovadilou práci s rozpočtem, který je zde plýtván na úplně zbytečné a digitálně vyhlazené scény z predválečných Drážďan či se ztroskotaným Messcherschmitem. U protagonistovi manželky si již nepamatuji ani její jméno, ale její prsa bych uplácal poslepu z modelíny s milimetrovou přesností, protože její postava ze dvou třetin komunikuje s divákem výlučně skrze ně. Film vypráví o výtvarném umění a vypráví o něm především slovy. A hlavně jakkoli se snaží být osvětovým, propadá permanentně strašnému kýči prakticky kdykoli se mu naskytne možnost. To o tvůrci už samo o sobě nevypovídá nic lichotivého. Werk tady definitivně vohnul autora. Přes stůl a bez gelu. ______ Nicméně film a jeho veskrze kladné přijetí je vlastně obrazem a varováním současné doby pohodlné alibistické nepravdy. Je obecně známo, že divák má inherentní potřebu vyvyšovat a tolerovat více film, jež se označí, že je dle skutečných událostí. Takové filmy mají svoje postupy, povahu, ideálně budují snahu o akurátní vytvoření prostředí a charakteru zobrazovaných osob a situací, aby nezůstaly realitě dlužné. Co ale se snímky, které využívají stejných prostředků, zaštiťují se skutečností a třeba z ní i z velké části vycházejí, nicméně značné či zásadní části pak pozměňují ve prospěch dramatizace či dokázání vlastní pravdy? Werk ohne Author je totiž z velké části fabulovaná blamáž na prvních třicet let života umělce Gerharda Richtera, jehož v zásadě film exploatuje. Vybírá si ty nejpikantnější momenty jeho života, které pak svévolně propojuje v neuvěřitelných scénáristických zákrutech ve stylu "není to pravda, ale mohla by být". Čímž mimo jiné dává vlastně najevo, že zaměření na čistě uměleckou stránku hrdinova života by dle tvůrců samotný film neutáhlo. Vlastně přiznávají vlastní tvůrčí limity v tom, o čem chtějí vyprávět. Veskrze kladné reakce neodborné i odborné veřejnosti na tento nezvládnutý kvák je pak zjevnou reakcí na sílu "skutečné události", které zde ale nenastala, nicméně film tuto iluzi zdatně buduje. Je každopádně před námi, obávám se, určitý filmový trend (viz třeba podobně prolhané Bohemian Rhapsody) volných adaptací skutečnosti, které budou vyprávět hezké a poučné příběhy třeba i o nehezkých a neinspirativních lidech, nicméně ve filmu je takové neuvidíme a jejich život vlastně také ne. Uvidíme, co chceme vidět v lidech, jak je chceme vidět, tak aby nás to nevytrhlo z naší komfortní zóny a mohli se každé ráno probudit opět do světa, kde všechno probíhá tak, jak si to představujeme. Akorát, že neprobíhá.. Pseudo-realita jako eskapismus. Varování před těmito filmy by mělo být účelem filmové kritiky. Casual publiku nelze vyčítat, že mu propadne. (28.07.2019) (méně) (více)