Bitva u Midway

Druhá světová mně baví a obzvláště válka v Pacifiku. Když jsem poprvé zaslechl, že se má točit nová Bitva o Midway, strašně jsem se těšil. Bylo mi jasné, že v době nadupaných pécéček a filmových rozpočtů za něž by šel umořit náš státní dluh, čekají diváka orgie v pravdě vizuální. Ačkoliv původní Midway spolu s Tora Tora patří k TOP desítce mých válečných nej, přeci jen ty záběry na kabiny letounů za nimiž jsou promítána nalétávající letadla dnes už působí krapet archaicky. Navíc Emmerich je králem obřích scén a mega soubojů a tak i fakt, že to točil on hrál filmu do karet. No jo. Jenže od první chvilky jsem měl pocit, že sleduji počítačovou hru. Vůbec mi to celé dost připomnělo nějakou arkádu a ke konci dokonce plošinovku 1942, kterou jsem jako dítě hrával na automatech na konečné metra Kosmonautů (dnes Háje) ve speciálně k tomu určených maringotkách ještě za komančů. Ve hře jste měli pohled shora na P38 Lightninga a v ústrety mu nalétávala japonská letadla i bombardéry, některá střílela, některá jen narážela a na konci levelu byl vždy nějaký boss budˇ těžce vyzbrojený bombardér nebo loď. Člověk se měl co uhýbat před střelami a přitom musel sestřelovat nepřátele a bosse zasahovat na těch nejzranitelnějších místech. Když vás sundali, museli jste mít pětikaček plnou kapsu, protože do 10 sekund jak jste nevhodili minci, šla hran zase od začátku a vybojované levely byly už jen snem... Dodnes vidím blikající INSERT COIN !  :-). Při sledování pilota Besta v tomto filmu jsem připadal úplně stejně, rozdíl byl jen v tom, že to bylo v 3D a HD. On bombardoval, zadní střelec sundaval zero za zerem a Best ještě při tom čelně sestřeloval těmi dvěma flusátky co SBD měl zera vpředu... Šílený! Dauntlessy měly bordel jak v markingu a kamufláži tak létaly s divnými vrtulemi. Co měl být ten nálet Marauderů? Svaz napadly B17 a torpédové Cataliny co se týče větších strojů. Ne B26. Udivila i absence palubních stíhaček Wildcat, které kryly svaz i americké palubní bombardéry před zery a bránily i Midway. Ať si tu Verbálek brblá co chce, tohle se přeci u rekonstrukce sakra slavné bitvy nemůže stát! Hrdinové byli nesympatičtí, hlavně Skrein. Zkrátka a dobře film mně zklamal. Je to prostě takový film přesně poplatný dnešní době. Jeho výhodou je, že něco málo možná mladým Američanům utkví v hlavě o tom jak se jejich dědové statečně byli s fanatickými Japíky. Japíci zase možná zaslzí, když uvidí své dědy po samurajsku bojovat až do posledního dechu s těmi odpornými Američany co je dodnes okupují (Japonci se na rozdíl od Němců za svoji minulost nestydí a na dědy vzpomínají jako na hrdiny). Když si budu chtít někdy zase pustit Midway, rozhodně sáhnu po té z roku 1976 ze které nešplýchá americký patos hektolitry. S Hestonem, Fondou a d... A už mi asi vůbec nebude vadit, že některé záběry budou vypadat archaicky. Pořád lepší než toto u čehož jsem se jen děsil, že se náhle před Bestem objeví na plátně po vzoru hry 1942 možnost sebrat bonus v podobě raket, zdvojené střelby, či ochranného štítu kolem letadla. A v případě sestřelení nápis Isert Coin a odpočet od desíti k nule. Za tohle já osobně dám maximálně 3 pětikačky ! * * * (24.01.2020) (méně) (více)

Anžto dle verbalovy typologie se asi nejvíc blížím skupině číslo 1, pak tedy v odpověď na jeho každodenní dávku masturbace ega (o genitáliích těžko hovořit, neb majonézu v jeho případě dávno nahradila písmenka) krzevá psaní komentářů na csfd poslušně hlásím, že pár míst pro hnidopišské vojenskohistorické poznámky se vskutku najít dá. Od detailů typu že Enterprise v době napadení Pearl Harboru měla kromě katapultů na horní letové palubě ještě spodní katapult vyvedený přímo z hangáru (a tudíž její příď vypadala poněkud jinak než v úvodních záběrech) nebo že loď potápějící se v bitvě v Korálovém moři vypadá jako Yorktown, nikoli jako Lexington, přes takové ty poznámky jako že SBD Dautless je podle filmařů výkonnostně něco mezi ef patnáckou a X-plánem Luka Skywalkera (tudíž Amícové nepotřebují ani stíhače) až po to, že jakékoli plánování a strategická rozhodnutí se tu namísto týdnů poctivé práce odbudou nějakým tím motivačním pohovorem. Nejvíc mě asi štvalo, že největšího blbce dělají z Naguma, jenže ten se tradičně musel řídit plány vypracovanými někým jiným a zaštítěnými Jamamotem. Upřímně myslím, že Jamamoto je hodně přeceňovaný admirál na úkor jiných velitelů a právě Nagumo to dodatečně schytává za něj. Typickou japonskou chybou bylo tříštění sil, dělení svazů operujících stovky mil od sebe tak, že se nemohly vzájemně podpořit, když bylo třeba a podobně, a to nebyla Nagumova vina. Abych se vrátil k filmu, fascinovalo mě, jak některé detaily nám tvůrci servírují pod nos (třeba zrovna ten pokus B-26 vrazit do Akagi, což Nagumo rozhodně nekomentoval poznámkou, že Američani nejsou stateční, právě naopak, prohlásil pilota za "Velmi statečného muže"), či roli ponorky Nautilus a torpédoborce Araši, zato jiné poměrně zásadní ignorují, třeba ztrátu části bomb v McCluskyho eskadře vinou vadných pojistek či vůbec roli eskadry Leslieho z Yorktownu (ve starém filmu z roku 76 to neopomněli). O japonských dvou protiútocích na Yorktown se jen mluví, role ponorky I-168 či osud Kuritovy skupiny tu taky není. Když už chtěli zobrazit válku od začátku až k bitvě, tak je hezké, že se tak bijí v prsa nad bezvýznamným útokem na Gilbertovy ostrovy v únoru 1942, zato většina podstatných událostí, tedy onen "katarakt katastrof", slovy Churchilla, jako pád Singapuru, Holandské východní Indie, Filipín a četných amerických základen, je zcela pominut. Co se týče filmařského řemesla jako takového, je to film co vypadá jak z roku 1952 s triky z roku 1953, tedy přesněji zadní projekce z té doby vypadá skoro lépe než tahle arkádová omalovánka s proslovy jak z příruček "Jak být správným menedžrem" a "Jak motivovat svůj tým". Všichni jsou tu pohodoví hoši drsani, když se objeví náznak pochyb, stačí poplácat po rameni a ukázat fotku rodiny a rázem je slunce jasnější, nebe modřejší a vlajka s hvězdami a pruhy se více vlastenecky třepetá. Jako celek to není ani dost dokumentární, aby to mohlo sloužit alespoň orientačně coby historická příručka, ani až tak moc blbé, aby se z toho dala dělat sranda (výjimkou je třeba scéna návratu hrdiny, která se nebezpečně podobá poslednímu přistání Toppera Harleyho a při níž jsem slzel smíchy a pomáhal hercům s dialogy, když jsem je doplňoval o hlášky "tohle už mi nikdy nedělej, jsi můj přítel" a podobně). No co víc k tomu. Prostě Emmerich, jen ty exploze ve Dni nezávislosti byly realističtější. (02.02.2020) (méně) (více)