22. července

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. (21.05.2020)

Ono už z té nešťastné události asi více vytáhnout nejde, protože když už se na tom filmařsky zasekne i taková "dokumentární" veličina jakou je Paul Greengrass, je příhodnější uznat porážku a vyklidit pole. Ono v době, kdy moderní zpravodajská média nezřídka přesáhnou informační záběr filmové (doku)tvorby, se těžko konkuruje něčím obdobným, byť s uměleckým přesahem. To ten přesah pak musí být podstatně výraznější (viz Let číslo 93 nebo Utøya), případně by měl jít více do hloubky daného tématu. Ani jedno aktuální Greengrassův počin bohužel nenabízí. Z řemeslného hlediska je to však film výborný a rozhodně stojí za vidění. (01.11.2018)

Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu. (20.11.2018)

Zatímco norská verze nabízí emocemi nabitý zážitek, limitovaný pouze na teror na ostrově, Greengrass se vrací k žánru, který mu velmi jde a podává jeden z nejkomplexnějších filmů vyprávěný z pohledu obětí, vraha, rodičů, policie i právníka. Vážně bych se bál, že dojde k velkému tříštění, ale tahle skládačka lidských osudů drží dohromady perfektně. Za sebe mi přišla poměrně osekaná sekvence z Utoyi, které by prospělo věnovat větší stopáž pro větší efekt na diváka. (11.10.2018)

Po "Utoya 22", spatril svetlo sveta snímok, v spolupráci z americkou produkciou, a i keď som mal veľké obavy, ako to celé vypáli, musím priznať, že aj tento spôsob spracovania, mi viac menej sadol. Rozdiel medzi oboma spočíva akurát v "pohľade" na vyobrazenie daného "problému". Tvorcovia "Utoya 22", odmietli akýkoľvek záber na negatívnu postavu, nakoľko boli v domnení, že by priame násilie, prezentované vo filme, mohlo byť nežiaducou "reklamou" pre pravicových extrémistov, ktorí by v duchu tohto "pána", mohli pokračovať v šírení jeho zvrátených myšlienok. No i napriek tomu, že Ja s týmto názorom absolútne SÚHLASÍM, ani tento snímok, ma nenechal chladným. Sklamaný budú však tí, čo očakávajú "gore" či mimoriadne násilie, lebo ani v tomto prípade, sa nejedná o vyobrazenie niečoho, čo nedáva žiadny zmysel. Snímok má totiž čisto psychologický podtón. Za prvé, všemožnými silami sa snaží nahliadnuť do chorej hlavy niekoho, koho meno by sa už v živote nemalo vysloviť, za druhé, priblížiť dojmy, no najmä pocity tých, ktorí útok prežili, ich rodinných príbuzných, respektíve pozostalých. No a Ja som si nie istý, že toto pri stopáži 143 minút, bude niekoho naozaj "baviť", lebo dnešný človek, hľadá v prvom rade "násilie", ktorého sa tu príliš nedočká. Za mňa bol po emocionálnej stránke, prvotný film skrátka lepší po všetkých stránkach. Tento ma po emotívnej stránke, natoľko nezasiahol, i keď svoje silné stránky rozhodne má, a to najmä v podobe pohľadu, na priebeh súdneho procesu. (11.10.2018)