22. července

Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu. (20.11.2018)

Zřejmě největší devizou tohoto snímku je jeho upozadění samotných krvavých událostí, díky čemuž více vynikne veškerý následný děj. Většina filmů tohoto ražení se zabývá trojicí pohledů zločin - vyšetřování - soud. Greengras je minimalizuje a intenzivně se věnuje jedné z obětí a jeho rodině. Výborná režie a herecké výkony spolu s vynikajícím scénářem stvořily velice povedený atmosférický film. (15.01.2022)

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% (11.10.2018)

Aktivní střelci byli dlouho považováni za výtvor slavnoj americkoj národu, ale jejich myšlenky se bohužel dostaly až do Evropy. Samozřejmě moc tomu nepomohly ani davy křováků znásilňujících naše ženy a psy nebo hajlující politici na náměstích. Největší tragédie se logicky musela odehrát ve Skandinávii, kde jsou kvůli štědrému sociálnímu systému nejdelší fronty na imigračních úřadech. Greengrass nezklamal. První hodina je explicitní peklo. To je jeho království, ale následné přípravy obhajoby, rodinná linka plná rehabilitací a závěrečný soud už působí dost utahaně. (19.03.2024)

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. (30.10.2018)