Klec

One man show, paní Bohdalová byla spíš do počtu. Dost mi vadila zřejmá inspirace Jarmilou Loukotkovou, jejíž Odměna (mám na mysli knížku) mě kdysi parádně rozsekala. Klec končí tam, kde Odměna v podstatě začíná, a proto mi chyběl ten určitý moment překvapení. Čekala jsem na to kdy, a když to přišlo, tak byl konec. Ale klidně si to dám někdy znovu. (02.06.2019)

Stracha moc nemusím (kvůli Anděl Páně), a možná o to víc mě tenhle film rozsekal, jak jsem to nečekal. Herecky je to absolutně bezchybné (snad až na trapného Etzlera, ale toho lze celkem bez obtíží ignorovat), Hádek s Bohdalovou jsou zcela fantastičtí, a když ten film vyloží naplno svoje karty, napětím jsem ani nedutal, a vrcholně jsem Hádkovu postavu nenáviděl a trpěl tím, jak se k té nebohé stařence chová. Samotný závěrečný zvrat je potom neuvěřitelně silný a emočně mě zcela zničil, a už jenom pro tu razanci nemůžu hodnotit jinak, protože si nevybavuju, kdy se mnou nějaký český film z poslední doby tak zamával. Btw. vzdáleně mi to připomnělo španělský snímek Madrid 1987, v němž se taktéž 2 postavy s velkým věkovým rozdílem zamknou pro změnu v koupelně, ale tím jakákoli podobnost obou filmů končí, a nemůžu se ubránit pocitu, že filmů s podobnou výchozí situací bude určitě ještě víc. (15.09.2021)

Do Dostojevského to má daleko, ale asi to nemělo mít s ním nic společné. Bohdalovou nemusím, ta umí využít všeho i toho, že je stará baba, to jediné bylo pravdivé, jinak ke zbožnosti měla celý život daleko tou svou ohromnou přizpůsobivostí se čemukoliv a komukoliv, takže ani tady z ní nebyla zbožná stařenka i když leštila kostelní klekátko a nad postel ji naaranžovali kříž. Ničemu z toho filmu jsem nevěřila a byl to ztracený čas nad neskutečnou kravinou, kdy Bohdalová by se spíš hodila na komunistickou než zbožnou bábu do nějakého toho ein kessel buntes,,,, Nevím jestli je Strach tak mladý, že nepobral jaké charizma si který herec sebou nese nebo jestli měl jen strach z baby, či neměl na výběr (20.02.2020)

Herecký koncert Kryštofa Hádka, jehož ztroskotaný outsider výborně balancuje ve všech polohách mezi fikcí a realitou, a samozřejmě Jiřiny Bohdalové, která v postavě staré opuštěné ženské, co prohrála svůj vlastní život (doslova), vytvořila po delší době skvělou roli, vymaňující se z kadlubu jejích obvyklých komediálních taškařic. Filmy Jiřího Stracha dokazují, že tato heroina filmového plátna má stále co nabídnout, je-li nablízku příležitost vyhnout se zavedenému šaržírování – jak to ostatně dokazuje např. velmi dobrý televizní film Povodeň (2005). (19.05.2019)

Vynikající Bohdalová do dramatu nepustila ani stopu komediální rutiny. Její stará dáma odhalující postupně pravou tvář svého hosta je tichá, střídmá, zkázněná, scénářem odsouzená k bezmoci. Většinu prostředků včetně gesta vzpoury musí soustředit jen do výrazu tváře – ale umí to. A Kryštof Hádek, kterému bohatší postava navenek solidního mladíka bez morálních zábran umožňuje více proměn včetně lahůdky, již představuje dobrý herec v roli herce špatného, se dopracuje až k zosobnění krystalického zla. Jakmile se sami dva ocitnou v důmyslné kleci, odkud není úniku, nabývá válka nervů na síle. Když ona už ví, že jde o vetřelce, a on tuší, že ona ví, jejich riskantní hra podpořená úspornou hudbou Ondřeje Brzobohatého se blíží ukázkové klasice komorních thrillerů typu Čekej do tmy, kde proti zabijákovi stála slepá žena. Tedy tvaru, kdy režisér spolu s kamerou Martina Šece čerpá ze zdánlivého omezení prostoru dusné až hmatatelné napětí. Muž přidává na drsnosti, žena se také zatvrdí a dvě sehrané osobnosti na scéně plně stačí ke vzrušujícímu zážitku. Ovšem ryzí žánr asi znamená pro veřejnoprávní obrazovku málo. Potřebuje společenský přesah, přičemž varování před zneužíváním osamělosti seniorů založené na skutečném případu podává zbytečně okatě, a navíc zkoumá pozadí hrdinů, kde sklouzává až k banalitám. Vdova odkázaná jen na kávu s listonoškou a vděčná za každé slovo přijde o poslední svůj pevný bod ve vnějším světě po výměně faráře, avšak její oddané kostelní aktivity silně připomenou jinou postavu Bohdalové ve filmu Fany. A retrospektivní motivy ukazující útočníkovo rozpadlé rodinné zázemí i nynější existenční potíže zase mají kvůli schematickému ponoru do duše zločince blíž k jeho omluvě než psychologické motivaci: těší se zájmu tvůrců víc než oběť. V rozporu se zákony dramatu též příliš dlouho trvá, než se oba aktéři poprvé setkají, ale od té chvíle už křivka zaujetí stoupá. Pomáhá rovněž fakt, že nejde o fádní prototypy kriminálních zápletek, podvodníka ozvláštňuje marnivá touha po herecké dráze a nesporně vzdělaná bývajhlá učitelka nepatří k důvěřivým babičkám zvoucím do bytu prodavače předražených hrnců. Oba jsou tedy vyzbrojeni inteligencí, jenže souboj mozků zahnaných do kouta přerůstá nutně v měření fyzických sil, na televizní zvyklosti poměrně brutální – a je zřejmé, kdo potom získává výhodu. Ve finále dojde na nejdrtivější tečku, jakou si snad lze představit. Jeden detail, jediný pohyb – a výsledkem je tak čirá marnost nad marnost. (15.04.2020)