Slavnosti sněženek

Lásku k statickým, nedokonalým postavám, neměnně připoutaných k jednomu, zdánlivě běžnému, místu, s Hrabalem, potažmo mladým Menzelem, velmi sdílím (tahle věta je můj Lukáš Grygar moment). Však jsem také po celou dobu sledování cítil ve vzduchu to tlející listí, déšť a kouř z udíren. Škoda jen, že tuhle poezii umaštěného nicnedělání, kterou film dokáže efekt(iv)ně znázornit jenom tím, jak v podvečeru svítí v lese okna chat, má potřebu občas zbytečně fortifikovat těmi na krev pábitelskými momenty s vyměněnými ženami, Patem a Matem s kýblem barvy či dětmi zpívajícími Čechy krásné, Čechy mé na poslední cestě nešťastného kaňoura. Menzel zde každopádně projevuje překvapivé formální schopnosti. Noční sekvence jsou šikovně nasvícené, denní zase nostalgicky zastřené. Umí velmi dobře pracovat s pološerem a umolousanou blátivostí podzimních dní. Není divu, že jeho talent objevili na Západě, kde jim následně natočil Čokoládové čmuchaly. Hehe. (26.05.2023)

Proč to nemůže být pravda? Krajinka v zimním hávu... Na tento film jsem se podíval znovu v období, v němž jsem k Menzelovi silně kritický, abych si potvrdil, zda je tento autor opravdu "jenom dobrý", jak se mi nyní zdá. Slavnosti sněženek mi to však nepotvrdily. Snad pomohlo, že jsem slevil ze svého požadavku zahlédnout ve filmu "živý čistý hrabalismus". Menzel si tady na nic nehraje, bere prostě ze "světa podle Hrabala", co uzná za vhodné a podává to na dokonalé kulise historicky neopakovatelného českého biotopu chatařů a domorodců. A je to tam. I když bylo nutno zacpat si nos před lehce se vtírajícím pachem "dobrého českého člověka". Krásné obsazení, dost dobrá hudba. Jen škoda Hrušínského postavy, která měla potenci dát celému filmu nějaký subjektivní rámec. (11.06.2011)

„Tu máte vestu. Nemá gombíky ani dierky pre gombíky, krajčír bol ožratý... ale nekúpte to.“ Výborná česko-slovenská komédia so skvelými dialógmi, bezchybným hereckým obsadením (v čele s Rudolfom Hrušínským) a k tomu originálna chlapská poľovnícka zápletka. Plus pivo, saláma, klobása, divina, jeden bernardín a koniec, aký asi nebudete čakať („Kamaráti ma čakajú na držkovú.“). (11.08.2007)

Melancholické a rozjímavé ohlédnutí za Kerskem, které v takové podobě už dávno neexistuje, díky jakémusi miliardáři. Přesně odpozorované typy postav, leckdy až absurdních příběhů a určitých podobenství o tom, co je v životě důležité. Dokonalá hudba Jiřího Šusta včetně závěrečného ranního podtextu vše jen přesně podtrhuje. (24.03.2019)

Hrabalovské pábení se stalo zhruba od poloviny šedesátých let fenomenem české - a možná nejen české - kultury a doslova životního stylu mladších generací té doby. Do jisté míry bylo únikem, do jisté přesahem doby, která je zrodila. Kersko a osobitost jeho obyvatel je ve SNĚŽENKÁCH povýšena na uměleckou a možná až estetickou kvalitu. Jinak totiž nelze přehršel svérázných postav, osobitých rčení a obratů interpretovat. Ústřední body této mozaiky příběhů jsou dva: spor o kance a Leliho tragický osud (v nezapomenutelném Hanzlíkově ztvárnění). Podobně jako v případě OSUDŮ DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ale i tady prosvítá skutečná podoba českého průměru, chcete-li české malosti. Scény se zasedacím pořádkem, několikerý vznět, hrozící rvačkou a uhašený náhodou, malost a provincialismus, které z toho čiší (až trapná školní scéna po zastřelení kance s učitelkou Šafránkové jako smiřovatelkou dubových hlav) této zdánlivé idyle propůjčuje až satirický "truchlosměšný" ráz. Schopnost - Hrabalova i Menzelova - vidět věci v souvislostech, poetizovat, ale nikoliv idylizovat nebo vědomě lhát, tvoří monumentální typy a znamená skutečné velké umění. A nadčasové - chcete-li i klasické - hodnoty. (02.12.2007)