Poslední aristokratka

Život na zámku pro nenáročné platící diváky.. Ořechovka Balzerová a údržbář Liška s nachystaným náhrobním kamenem s nápisem „Já jsem vám to říkal“ umí svou přirozeností podat humor, ale tím výčet pozitiv nejspíš končí. Čermák se v postavě celou dobu hledá, Dykova milá afektovanými výstupy navštěvuje kameňácký sektor, aby se mávnutím kouzelného proutku začala náhle chovat normálně. Do toho burácí klasická hudba, abychom náhodou nezapomněli na ten šlechtický spirit či hudba rozverná, abychom pochopili, že zrovna sledujeme veselé dění a roubuje se romantický vzorec, na jehož konci si přejete, aby nevydrželo zchátralé zábradlí zámecké věže a s prokletou Marií si gravitace vzala i Piškulu na bílém koni. Vánoce, sníh, umělé půvaby aristokracie, tohle se bude v zimním období kinomuflonům líbit. Musí.. (02.01.2021)

Kniha je v knihovnách půjčena na roky dopředu, zajímalo mě, jak si Vejdělek poradí s adaptací cizí látky. Knihu si asi budu muset přečíst, protože film je přehlídkou klišé "nechápaví Amíci vs. vyčůraní Češi" a většina vtipů se týká jídla a pití. Tatiana Dyková neskutečně přehrává a je trochu divný ten zvláštní přerod její postavy. Snímek se na jedné straně snaží působit velmi realisticky (středostavovská rodina, která nemá peníze na šlechtické bydlení), na straně druhé se většina věcí vyřeší až nečekaně snadno. Jiné Vejdělkovy filmy mě štvaly více, tohle je taková typicky česká veselohra, ve které sněží, objevuje se mladá neokoukaná herecká tvář a ... všichni se v ní tak nějak domluvíme. (20.11.2019)

Jestli je předloha tak skvělá jak se o ní traduje, tak do filmu se toho podařilo přenést opravdu pramálo. Chtěl jsem vydržet do konce snad jen z úcty k Elišce Balzerové, ale chvílemi to byla muka. Bylo to cukrkandlové, herecky teatrální, bez atmosféry a až na pár úsměvných vtípků bohužel i nudné. Hudba, skládající se z jedné, stále se dokola opakující se smyčky, mě po krátké chvíli vyloženě vytáčela. A titulková písnička byla tragická. Asi se moc tlačilo na pilu nebo to chtělo jiného režiséra. Zlatá Tátova volha. (01.01.2021)

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek (24.10.2019)

Osu příběhu tvoří střet představ s realitou. Vejdělek z původní knihy vše realizoval přehledně, věcně, věrně, bez sebestředných ozdob. Ovšem zasazením děje do zimního času, jakkoli si tím ztížil natáčení, přidal Poslední aristokratce na příjemné, lehce neskutečné, bezmála pohádkové náladě. Po nádvoří pobíhá drůbež, do střechy zatéká, kastelán odhání turisty, z kuchařky táhne ořechovka a údržbář se místo práce oddává hypochondrii. Nejde o vyloženou taškařici, která co vteřinu vyrábí účelově smích pro smích, nicméně původní žerty Poslední aristokratky většinou zabírají i na plátně, zvláště tam, kde se mohou opřít o groteskní rekvizity v čele s výbavou někdejších Himmlerových komnat. Hlavní těžiště však zůstává v praktické každodennosti zdánlivě drobných trampot, nabývajících rozměrů bezmála osudových bitev o základní civilizační potřeby, teplo, světlo, telefon. Navzdory hvězdnému obsazení, ze kterého asi nejvíce sympatií sklidí lidová kuchařka Elišky Balzerové, nelze mluvit o vyložených hereckých sólistech, spíše o společné nevtíravosti. K ní Vejdělek přidává trošku své speciality, něžně tesklivé melancholie, a svůj díl dostanou i milovníci romantických komedií. Znalci Bočkovy série mohou tvrdit, že knihám se film nevyrovná, pravda také je, že spisovný jazyk zní z plátna občas nepřirozeně a že Vejdělek tentokrát látce spíše slouží, než aby ji po svém obohacoval. Nicméně v době, kdy na českých komediích člověka místo radosti jímá stud, reprezentuje Poslední aristokratka vkusnou, uměřenou, v dobrém slova smyslu většinovou zábavu, jejímž hájemstvím se stane obrazovka. (20.04.2020)