Vesničko má středisková

Hrabalovský pábitelský romantismus, jeden z velkých přínosů šedesátých let, našel v Jiřím Menzelovi nejlepšího filmového ztělesnitele předlouhých i přerývaných souvětí a příběhů, které z nich jsou složeny. S jistou dávkou nadsázky se tu dá mluvit o romantismu chalupářského věku, o specifické podobě osvojování a splývání s přírodou v nezaměnitelném období privátního, až "ventilového" chalupářství a jeho splývání s "živou" vesnicí JZD. Podaří-li se to všechno s cimrmanovským přídavkem, který tak pronikavě a pozitivně vstoupil do našeho normalizačního hraného filmu, jsme náhle jakoby svědky renesance československé filmové vlny šedesátých let. Zjišťujeme s překvapením, že vlastně máme úžasné režiséry, skvělé scénáristy a až nepřeberně vynikajících herců obého pohlaví. Idyla se tu střídá s drsnou skutečností doby (nomenklaturní snaha zakoupit se za každou cenu na "vyvolené chalupě, osud vesnického, pudově reagujícího prosťáčka, milostné aféry jednoho až nadmíru přehledného lidského mraveniště), která jakoby chytala druhý dech (srovnání s CHALUPÁŘI). Bohumil Hrabal i Jiří Menzel jsou a zůstanou specifickými fenomény sedmdesátých a zejména osmdesátých let minulého století. Fenomény určitě nadčasovými. (27.08.2007)

Mnoho komedií může nabídnout pár hlášek nebo jednu dobře napsanou postavu. Tady se však Svěrák předvedl v životní formě a celý film je složený výhradně z kultovních replik, které jsou nejen vtipné, ale ještě se strefují do pomalu se rozpadajícího socialistického skanzenu, jenž už nefunguje ani na vesnici. Nejlepší možné herecké obsazení, které bylo k dispozici, tomu pak dává potvrzení nepřekonatelného mistrovského díla. (27.12.2022)

Maďar a Slovák ve filmu českého režiséra, naštěstí oba zapomněli na slovensko-maďarské vztahy, a tak se na konci opět usmířili. Vemte beztvarý kus plechu, narvěte ho do Svěráku, utáhněte a ten plech dostane tvar! Pak ten rovný kus plechu dejte montérovi Menzelovi a ten na tom rovném kusu plechu vykouzlí reliéf. Jako předlohu mu dejte rustikální sochy Labudy, Hrušínského a spol. A úspěch se už dostaví sám. Zcela poprávu. A úsměv Jánose Bána širší jak úsměv Zdeňka Trošky je skoro legendární. (19.04.2006)

Viděno opravdu po letech. Ani jsem netušil, kolik, mnohdy již zlidovělých, gagů a situací jsem si pamatoval. Ze všech vtipných proslovů a hlášek by se dala sestavit kniha. Kromě nich - s těmi sirkami neděláš dobře, Jaromíre; já mám zjišťovat, jaký byl táta bejk a máma jaká byla kráva; jeď do Pelhřimova( mimochodem, v Pelhřimově nemají krematorium! jednu chvíli jsem uvažoval, že by nebyl špatný džob si ho tam založit), nelejte to pivo z okna; máme tu slintavku.... - mám oblíbených několik scének. Zabíjení králíka u hřbitova, vychlazené pivo a potápějící se P.Čepek. A co mě dostalo, že v polovině 80.let se zpívá ve filmu česká sprostonárodní - Naše Anča ta má šestky, protože jí ráda švestky... (28.05.2011)

Ano, ano....zase jsem si dal, už ani nevím pokolikáté, tento film a znovu jsem se kochal. Protože Neveklov a Křečovice jsou nedaleko, vypravil jsem se tam a rozhodně lze nalézt "známá" místa, dokonce na kopci parkovala zachovalá "v3s"... Ani by mě nepřekvapilo, kdybych uslyšel hvízdnutí na prsty... Film znám již téměř zpaměti, přesto v mých očích neztratil nic ze své laskavosti, lehkosti a stále si ho uživám. Co může být pro režiséra i diváka lepšího? Kdo viděl bonusy k filmu dozví se, že film vznikl úplně náhodně, což jen ukazuje na vysokou kvalitu scénáře. (25.12.2007)