Vesničko má středisková

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)

Klasická česká (tragi)komedie vyrůstající z kořenů stereotypní československé vesnice. Setkání Svěrákova rukopisu a Menzelovi poetiky snad nemohlo dopadnout lépe. Navíc za doprovodu příjemného hereckého ansámblu, kterému dominuje cynický Hrušínský a momentálně zaostalý Bán. Jak se sluší a patří, řada kultovních hlášek a situací. Vždy si pustím radši než stokrát omílané Dědictví nebo Slunce, seno sérii. (08.07.2005)

"Tobě se nelíbí ta naše vesnička... krásná... středisková?" Líbí. Menzel a Svěrák v životní formě, fantasticky trefné herecké obsazení a zásobník hlášek, které tě neohromí, ale dojmou (a pobaví). Film obdařený takovým fištrónem, že byl považován za kritiku i oslavu vesnice za časů soudruha. A to vznikl doslova omylem - jako práce na nechtěnou zakázku. (15.08.2016)

Maďar a Slovák ve filmu českého režiséra, naštěstí oba zapomněli na slovensko-maďarské vztahy, a tak se na konci opět usmířili. Vemte beztvarý kus plechu, narvěte ho do Svěráku, utáhněte a ten plech dostane tvar! Pak ten rovný kus plechu dejte montérovi Menzelovi a ten na tom rovném kusu plechu vykouzlí reliéf. Jako předlohu mu dejte rustikální sochy Labudy, Hrušínského a spol. A úspěch se už dostaví sám. Zcela poprávu. A úsměv Jánose Bána širší jak úsměv Zdeňka Trošky je skoro legendární. (19.04.2006)

Menzel už má v této době za sebou překrásné pábitelské snímky, jejichž atmosféra je cítit i zde. Hrabala zde nahradil neméně kvalitní Zdeněk Svěrák a jeho osobitý humor, který dokonale ladí s výbornou režií. Prostor zde dostává i několik v podstatě neznámých herců i hereček, pro které byl tento film rozhodně zásadním. Pro uvolněnější atmosféru tu máme Miladu Ježkovou a její civilní herectví, Milena Dvorská mi osobně také zpříjemňuje celý snímek. Absolutním skvostem je zde ovšem Rudla a jeho překrásné básnění. Vše podbarveno velmi přesnou hudbou Jiřího Šusta. (10.06.2013)