Režie:
Jiří MenzelKamera:
František UldrichHudba:
Jiří ŠlitrHrají:
Eva Pilarová, Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Jitka Zelenohorská, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jan Přeučil, Ferdinand Krůta, Jiří Grossmann, Jan Libíček (více)VOD (3)
Obsahy(1)
V kabaretu Tartaros došlo ke krádeži perlového náhrdelníku a následné vraždě. To vše by mohlo zkompromitovat ministra, který je ctitelem zpěvačky Clary. Je třeba co nejrychleji najít skutečné pachatele... (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (87)
ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. ()
Průměrný film, který však je prakticky vycpán samými písničkami, takže na samotný děj nezbývá moc času. Ale významný je hned z několika aspektů. Poprvé se v něm před kamerou objevil Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (ten výtečně zahrál státního zastupce). Poprvé a naposled se na filmovém plátně ukázal Jiří Grossman. Je neuvěřitelné, že za tři roky zemřel a Jiří Šlitr dokonce již za rok. ()
Pokud tento film někdo považuje za kriminálku, tak ho jednoduše naprosto nepochopil. Na ten se musí jinak... Přes poetiku Suchého a Šlitra. Kromě toho je to ovšem také skutečně sžírající satira na komunistický režim... Jiří Menzel má však pravdu, že je ve filmu příliš motivů najednou, ale asi by bylo škoda přijít o jedno či o druhé... Zkrátka (po werichovsku) není to sice úplně ono, ale je to teda ono, prostě tak ;o) ()
„Já mám rád umění. Já myslím, že umění neškodí.“ Ano, považovat tento film primárně za detektivku, která tu slouží jako taková zástěrka, zavání přinejmenším nepřesností. Zločin v šantánu je totiž především velmi zdařilá satira, a to jak zábavná tak mrazivá (i když na rozdíl od jiných jí podobných převládá druhý přívlastek, místy dokonce docela dost). Možná paradoxně trochu slabší mi přišla hudební stránka, v tom smyslu, že podle mého na ni nemusel být kladen takový důraz (trochu méně čísel by nezaškodilo). Jinak se zde najde spousta zajímavých postav a postaviček (Rudolf Hrušínský svým cynismem jakoby poočku odkazoval na Spalovače mrtvol, Zdeněk Svěrák je až nepříjemně přesný ve své roli žalobce). K tomu ten krásně absurdní konec....Poněkud nedoceněný, nebo přesněji nepochopený film, za mě to budou silné 4*. „A neobáváte se, že málo schopný jurista poškodí pověst naší justice?“ – „Naší justice? Pane kolego, o jednoho blbce víc nebo míň…to už nehraje roli.“ ()
Je úsměvné číst zdejší nechápavé výtky o „nepovedené krimi“ a „slabé komedii“. Škvoreckému se Suchým šlo úplně o něco jiného. O kritiku režimu, který ohýbá právo a justici podle toho, jak se mu zrovna hodí, což je patrné hlavně v poslední třetině filmu, který žánrově úplně přehodí výhybku. A je nutné si uvědomit, v jaké době film vznikl. V napjatém čase podzimu roku 1968, v neblahém tušení věcí příštích (čistky v uměleckých kruzích, nucené emigrace) a na výsledku je to sakra znát. Proto se humor často míjí účinkem, herci jsou bezradní a filmem prostupuje taková lehce pochmurná atmosféra pohřebního ústavu. Ale díky za ty pěkné písničky a Evu Pilarovou, která tady byla fakt kočka. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (12)
- Černobílé filmy v 60. letech převažovaly. Více barevných filmů se natočilo o dekádu dříve, ale v 60. letech barva z celovečerních filmů téměř vymizela. Proto nelze hovořit o volbě materiálu v tomto případě jako o uměleckém záměru. Jiné by to bylo v 70. letech, v první dekádě, kdy se barva stala normou. (NinadeL)
- Film po uvedení v kinech neměl velký ohlas. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)
- Film se natáčel v barrandovském ateliéru číslo 6, který se při natáčení stal podpisovým místem petice "Dva tisíce slov". (raininface)
Reklama