Dunkerk

Nevím, možná jsem divná, ale jako jediná jsem se po skončení filmu nezvedla a do konce závěrečných titulků jsem v zajetí soundtrackového kouzla, zbyla v sále jen já a dva uvaděči, kteří trpělivě čekali, až se teda konečně odporoučí i má maličkost. Odejít dřív by mi přišlo jako hřích, jako neúcta k tomu všemu, co jsem právě zažila. Rozechvělá, se slzami na krajíčku, jsem se právě vrátila z válečného obklíčení, kde jsem byla spolu s ostatními vojáky jako predátorem zahnaná myš do kouta. Topila jsem se, hořela jsem, rozčísla jsem vlny moře pádem a nebo se snažila vyhnout kulkám ... Unavená a zničená jsem se dočkala vysvobození. Nic podobného jsem ještě neviděla. Žádný film si mě svou syrovostí, svou věrností příběhu ještě do sebe tak nevtáhl. Po všech stránkách mistrovské dílo hodné nejvyšších poct. (30.07.2017)

Strach, beznaděj, frustrace, naděje. Nolanova hra na Cinema verité, u který se chce věřit, že našel stroj času a odjel do roku 1940, aby uhrančivě vypověděl o hrůzách války ve vizuálním podání, které na televizi fakt vidět nechcete. Pro mě osobně asi nejlepší "válečňák" od Apocalypse Now a Tenké červené linie. 90 minut na hranici infarktu. Zimmer v promíchávání hudby s ruchy už asi dosáhl maxima. (19.07.2017)

Připojuji se k superlativům zdejších pětihvězdičkujících pánů kolegů a přiznávám, že už někde v půlce jsem byla beznadějně na kolenou. Okouzlení ze střihu scén obíhajících po svých vlastních spirálách, aby jejich bod protnutí uváděl v další úžas, přebila ještě víc hudba, co hudba, zvuky přimrazující k sedadlu, které pod vámi přestává existovat. Všechno přesné, i s bolestí krásné. Děkuji. (24.07.2017)

Nolan je zpátky, ale tentokrát mi příliš radost neudělal. Vybrat si válečný film a natočit jej s ratingem PG13 je pro mě velké mínus, po masakru u Hacksaw Ridge je tohle hodně umírněné a čisté, chyběla mi špinavost, roztrhaná těla, řev a vnitřnosti, místo toho dostáváme tikot hodin, lodě a stíhačky. Celkem mi vadilo, že zde není vyloženě žádný hlavní hrdina ani žádný záporák, což je pro mě zásadní věc, která u žádného filmu nesmí chybět a emocionálně mě to nechalo absolutně chladným, ale abych jen nekritizoval musím pochválit skvělou audiovizuální stránku, kde nájezdy stíháček měly své kouzlo, kde exceloval výborný Tom Hardy, Zimmerova hudba příjemně podporovala atmosféru a záběry na širé moře či potopené lodě byly oku lahodící. Plusem jest i rychlé tempo, kde se nečeká dlouho na věc, ale chyběla mi zde nějaká výraznější scéna, kterou bych si v budoucnu chtěl pustit znova. Mám to tak půl na půl, do další projekce se nehrnu.70% (26.07.2017)

Studie bezvýchodnosti podle Nolana. Přelom května a června roku 1940 na francouzském pobřeží, lodě likvidované německými bombardéry, přitom ve strachu z ohrožené evakuace se ocitá zhruba 400 000 vojáků anglické a spojenecké armády v německém obklíčení. Pláž plná vojáků, civilní záchranná loď, podpora ze vzduchu. Sebejistý Nolan si vybírá tři dějství, mezi kterými poctivě pendluje, přitom se každé z nich odehrává v jiném časovém horizontu, aby to celé trochu vypravěčsky ozvláštnil. Gró hraje atmosféra, radikální změť zvuků, intenzita, bezprostřednost, nejistota, strach.. a pak i soudržnost jednotlivých položek, řemeslná jistota. Osobní příběhy chybí, což je ovšem potíž. Nepotřebuji romanci, ale úplně osekat jednotlivé protagonisty není úplně optimální cestou. Film dělají emoce, zajímavé vztahy a postavy. Tady to jednoduše chybí. A Nolanova honba za absolutní precizností prostě (stejně jako dřív) vede k neosobním scénám a absenci emocí. Co na tom, že to všechno vypadá dokonale přirozeně a nepočítačově a že se naprosto geniálně pracuje se zvukovou složkou? Ve výsledku výtečná rekonstrukce, já ovšem hledám tak trochu něco jiného. (05.08.2017)