Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Po smrti vydavatele časopisu zjišťují redaktoři, že jejich magazín končí. A v posledním čísle musí vyjít krom nekrologu i nejlepší reportáže ze světa umění, politiky a jídla. Wes Anderson servíruje nepříliš zajímavé povídky o novinářích ve formě, která mu brání prodat to, v čem jsou jeho snímky obvykle nejzajímavější. (21.11.2021)

Nikdy nepřestanu být fascinován, jakým způsobem Wes Anderson zpracovává silná témata jako láska, vášeň, sex, boj, smrt, rodina, přátelství... Jako by všechny tyto citlivé ingredience nechal naprosto originálně vypěstovat a poté je dokázal kvalitně uvařit. Zdá se, že nejspíš navždycky zůstal dítětem, které si umí brilantně hrát s vizuálem, barvami, hereckými výkony, s gradováním děje a s emocemi hlavních postav. Tady nelze takřka nic vytknout. „Hravosti není nikdy dost” = Tak bych ve stručnosti popsal Francouzskou Depeši. (24.11.2021)

Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví. (12.08.2022)

Povídkový příběh Wese Andersona, který je směsicí krátkometrážních filmů v ucelené Francouzské depeši. Musím říci, že mě krátkometrážní formát jednotlivých příběhů sedl více, než ten celovečerní u některých dřívějších komedií Wese Andersona. Příběhy jsou akčnější, mají lepší spád a první o umění ve vězení vyloženě tne do živého s excelentním Adrienem Brody! Celé se mi to prostě líbilo tolik, že jde možná o můj vůbec nejoblíbenější film tohoto osobitého tvůrce. 80%  (26.06.2023)

Už dlouho jsem nezažil takhle naplněné klubové kino a zároveň tolik nadšených diváků... Potěšila mě volba povídkového žánru a zvláště zasazení do staré Francie. Stylově vyladěný vizuál a spočátku i způsob vyprávění při představování doby a prostředí naplněný různými vtipnými hlody a nápady (z nichž si teď rychle vybavím hlavně společnost koček na střeše :)) mi dokonce evokoval styl, jaký často potkávám právě ve francouzských dobových komediích, od tvůrců jako De Broca, Y. Robert nebo Tchernia s Goscinnym. Já netuším, zda filmy těchto pánů Wes Anderson zná a zda se něčím inspiroval i u nich, ale s tímhle bych problém neměl, to bych se spíše těšil. Problém je, že zatímco v takovém Pánovi ze společnosti, Les Copains nebo Doživotní rentě vnímám nesmírně lehkou hravost, tady jsem brzy pociťoval, jak se spočátku stejně milá hravost začla v rukou nevyzpytatelného Andersona nejednou proměňovat v menší formální křeč. Navrstveno je zde někdy během krátké doby tolik různých nápadů, až zde forma místy totálně rozmělňuje obsah a působí spíše chaoticky. Během první povídky Anderson namíchal těch postupů vyprávění tolik, až se vyprávění stává strašně překombinované, barevný vizuál s černobílým se tu občas střídá i nahodile a žel brzy mě to přestalo bavit. Další dvě povídky můj dojem sice napravily, ale jen částečně. Nápad filmu v podobě zfilmovaných útržků novin se mi při tom zamlouval hodně, řada pěkných hereckých výkonů v osobitých rolích a roličkách a více povedených scén taky, ze tří povídek jsem si určitě hodně užil tu druhou ze zákulisí studentských bouří (ve které Anderson své stylizované nápady využíval konečně v zmírněné kadenci a vlastně ukázal, že míň je někdy víc), ale po celou dobu jsem s filmem nedokázal být na jedné vlně. Při tom nedávno konečně viděný Grandhotel Budapešť jsem si od pana režiséra hned na první dobrou vyloženě zamiloval. Asi lze říct, že Francouzská depeše je typ osobitého filmu, jaký divák musí vidět někdy víckrát, aby mu přišel na chuť a překonal jisté rozpaky, ale chvílemi ty rozpaky byly natolik velké, že na ní vážně nemám chuť zajít teď podruhé. [60%] (18.11.2021)