Highlander

Zprofanovanému slovu kult se člověk těžko vyhne. Nejen ve své době skvělá fantasy o prokletí zvaném nesmrtelnost. Jeden si hned vzpomene na Čapkovu Věc Makropulos. Člověk touží po nesmrtelnosti, když ji ale získá, pochopí její prokletí. Neustálé pohřbívání svých milých a blízkých se postupně stává ubíjející. Snad jen upíři to vyřešili lépe, i když také ne vždy. Dynamická jízda však nedovoluje příliš sentimentu. Rychlá kamera, ostré ( klipové) střihy prozrazující, že režisér měl za sebou řadu rockových klipů, nápadité obrazové přechody mezi stoletími a k tomu pompézní hudební doprovod od Queen vás velmi rychle vtáhnou a pohltí. Connorův drsný protivník Kurgan nám připomene australský film Mad Max ( ostatně R.Mulcahy je původem Australan), blesky při likvidaci nepřátel zas tolik oblíbený vizuální trik přelomu 70. a 80. let (Hvězdné války, Krotitelé duchů, Vládci vesmíru, Kačer Howard ad.) Další následovníci už jen těží z úspěchu první filmu a postupně se propadají do zapomnění. (08.04.2011)

Z toho námětu se dalo vyždímat víc. Bitky, kromě té poslední, jsou dost nudné. Navíc je to moc dlouhé. Nejzábavnější jsou takový ty komický vsuvky (Lambert s reklamním úsměvem řekne náckovi "ty jsi nadřazená rasa" a hrozně ho oddělá samopalem). Utkvěl mi přehrávající záporák. Hudba se mi nelíbila. Queeni se možná hoděj do Flashe Gordona, ale k Highlanderovi bych zvolil něco méně gay. (17.03.2008)

Příjemný počátek ještě lepšího fandomu. Dnes už stařičký hit, ke kterému se pravidelně vracím, ačkoli po roce 2000 mi přišel téměř k nekoukání. Nemá smysl řešit, které formální aspekty zestárly a které ne, ani to, že dokonalý happy end prakticky vyloučil možnost pokračování. Pokračování jsou a ne všechny nápady jsou špatné. Skvělý soundtrack Queenů udělal taky mnoho, samozřejmě taky herecká sestava. "In the end, there can be only one." (16.02.2009)

Tenhle film má jediné výrazné plus, a to krásnou skotskou krajinu a mystičnost z flashbacků. Děj odehrávající se v současnosti je předvídatelná natahovaná nuda, kterou nepodpoří ani béčkově přehrávající herci, kteří mi v tomto případě neskutečně lezli na nervy. Fantasy jsem ale popravdě řečeno nikdy neměl rád v jakékoli podobě, nejen filmové. (10.04.2009)

Vůbec jsem si z dávného zhlédnutí nepamatoval, jak neuvěřitelně bohatou výstavbu Highlander má. Nejdřív na sebe poutá pozornost zejména střih. Na jedné straně umožňuje přecházet mezi přítomností a minulostí pomocí rozmanitého množství důmyslných návazností. Na druhé straně experimentuje s časovou kontinuitou v rámci zdánlivě plynulých montáží (padouch meč střídavě sestavuje a střídavě už s ním cvičí) nebo dojemných scén (flashforwardy při rozloučení se ženou). V souvislosti s časovými skoky lze zároveň obdivovat i rozmístění informací, kombinace různých žánrových tradic, proměny vědění atp. Ovšem ve chvíli, když už není třeba diváka vypravěčsky zorientovávat v přechodech mezi různými časovými obdobími, přesune filmový styl pozornost i na excesivní hru s optickými deformacemi objektivů a s bohatou přehlídkou různých prostředí (nehledě na proměnlivé funkce hudby). Jestli tedy první "půle" představuje experiment vypravěčský, druhá vypravěčsky přímočará část filmu směřuje mnohem víc k experimentu stylovému (s vtipnými časovými vsuvkami á la parodie na Scottovy Soupeře a vskutku brutálními rapidmontážemi, ostatně na osmdesáté roky jsem naměřil relativně rychlou průměrnou délku záběru 3,5 sekundy). Jinak řečeno, Highlander je nádherný příklad toho, nakolik okouzlující estetické experimenty mohly v hollywoodské kinematografii i podle těch nejpodivnějších námětů vzniknout. (16.06.2016)