Jméno růže

Všechnu dokonalost poznáte na začátku... v úvodních titulcích, které jsou vymazleným uměleckým dílem, to je přímo oslava Eca. Pak to jde z kopce, i když ne tak moc, jak tu naznačují jiní. S předlohou se seriál střetává tak na 70 %, herecké obsazení bylo zvoleno velmi šťastně a i vylíčení postav se vydařilo nadprůměrně. Chyby, mezery a nedotaženosti to samozřejmě má, ale i tak je to pěkný výlet do knihovny, pardon do kláštera s knihovnou. Trochu se tam vraždí, trochu tam někomu hrabe a kdo není na naší straně, musí být nutně kacíř, tuš na hranici s ním! (23.04.2020)

Přenést nejslavnější román Umberta Eca do podoby osmidílného televizního seriálu nebyl špatný nápad, jenže tvůrci jej uchopili za ten nejblbější konec, jaký mohli. Příběh je naprosto nesmyslně nastaven o dějovou linii s pomstychtivou amazonkou, jež je na ústřední zápletku naroubována necitlivě a vzhledem k závěrečnému vyústění nemá mnoho významu. Opatství sice působí velmi podobně jako v Annaudově filmu, nedostává se mu ovšem takového tajemna a špinavosti. Z herců snad jedině Rupert Everett v roli inkvizitora se přiblížil ďábelskému charismatu F. Murray Abrahama a Damian Hardung coby Adso se rovněž přiblížil Christianu Slaterovi. Johna Turturra mám moc rád, i tady se snaží, ale budu si jej radši pamatovat jako úlisného podrazáka z Millerovy křižovatky než jako Viléma z Baskervillu. Této postavě v jeho podání schází hřmotné charisma Seana Conneryho a působí spíše jako vystrašený zajíc, než moudrý mistr. Vyniká to především v konfrontacích s Bernardem Gui, přičemž by měli být rovnocenní protihráči. Někteří herci přehrávají až to není hezké (především Salvatore a Berengar). Za výše uvedené klady dávám 40%, i když závěr to hodně pohnojil a díky hloupé nedotaženosti a absenci katarze bych jej poslal do odpadních vod. (07.03.2020)

Celkově mne to zklamalo. Nemá ten seriál koule, a to vlastně doslova, když si vezmu tu amazonku. Nemá to atmosféru, postavy jsou mi ukradené, Vilém působí jako debílek, který sám na moc věcí nepřijde, a spousta dějových odboček, zbytečně natahovaných, celkovému pojetí taky nepřispívá. Navíc jsem celou dobu nechápal, z čeho v tom lese žije zrzavá Rebelka, jak to, že má furt čisté šaty a zuby a upravené vlasy, a jak to, že v klášteře je sněhová bouře, zatímco v lesíku sluníčko a zuří jaro. Podrobněji viz moje komentáře k jednotlivým dílům. (01.03.2020)

Umberto Eco patřil ke generaci evropských intelektuálů, kteří byli formováni odporem k televizi jako médiu, ve kterém spatřovali základnu pro lacinou zábavu nejširších mas konzumentů. Už z principu byli přesvědčeni, že jakékoliv dílo musí být sežvýkáno a vyplivnuto tak, aby uspokojilo dostatečně velkou cílovou skupinu. Proto by nebyl výsledkem práce televizního týmu, který se pustil do zpracování jeho kultovního románu, překvapený a zklamaný. Nejspíš by se naopak bavil a prohlašoval, že přesně tohle čekal. Osobně jsem kdysi ovlivněný románovou předlohou měl problém přijmout beze zbytku filmovou verzi, protože mi přišla osekaná o filozofickou a spirituální rovinu. Přitom Annaudův snímek vychází vedle téhle série jako excelentní atmosférická záležitost se skvělým castingem. Johna Turturra mám na čtvrtém místě v oblíbených hercích a to mluví za vše. Nicméně si ho budu navždy pamatovat jako advokáta z Jedné noci, nikoliv jako františkána ze Jména růže. Schází mu pod strništěm vousů to charisma, které čišelo z mužné postavy Seana Conneryho. Podobně dopadá i srovnání Christiana Slatera s Damianem Hardungem. Annaud objevil mj. pro kinematografii výraznou tvář Rona Perlmana a tak by se dalo pokračovat. Jeho film byl nabitý atmosférou, což se o seriálu nedá říct ani náhodou. Hezké kulisy, ale chybí v nich skutečný život. Je evidentní, že tvůrcům šlo o posunutí děje směrem k dobrodružnému a romantickému žánru, což je to poslední, o co Eco usiloval. Tady nejde o rozvinutí nějakých motivů, ale o znásilnění literární předlohy. Eco byl známý svým puntičkářským lpěním na historických reáliích, tohle si dělá z historie holubník. Hodnotit hvězdičkami nebudu, protože vzdávám sledování po dvou epizodách. Ale jsem si jistý, že s přibývajícími díly bych trpěl čím dál víc. (26.01.2020)

Vilém z Baskervillu, už vzhledem ke své inkviziční minulosti, vyhledává zločin, který kolem něj krouží a chce jen jeho. Na počátku bylo slovo, ze slova se stala kniha, podstat knihy a podstat zločinů vedou ke zločinci; tak alespoň gnostikové. To je ale jen jedna z mnohých facet z Ecova románu "Il Nome della Rosa", jeden ze znaků, se kterými si Eco, jako semiotik, hraje jako kočka s myší. Jeho pokus o přeložení (dekódování) "středověku" do pochopitelného tvaru lidem postmoderní doby, selhává. Nejenže to nejde, nespíš to není ani zapotřebí... Battiatova "rozšířená verze" láká tím, že vysloví něco dosud nevysloveného, možná i objasní nemyslitelného. Ale chyba lávky! Nic takového! Časový prostor několika hodin je vykryt povětšině akční výplní, neorganicky vkládanými, byť očekávanými, flashbacky atd., čímž se z luštění znaků dostáváme stále více do oblasti "fantasy". Od Anaudova citlivého zpracování, jsme se tedy nedostaly dále, žádný pokrok, ale (jak navrhuje Masaryk) odkrok... Nunc ubi Regulus aut ubi Romulus aut ubi Remus? / Stat ROMA pristina nomine, nomina nuda tenemus - Kde je Regulus a kde Romulus a Remus? / Ze stravěkého Říma zůstalo jen jméno, jen jména uchováváme." Ecovi se se víc než ŘÍM líbila RŮŽE. Mně ostatně také. (23.02.2020)