Staříci

Možná jsem moc rozmlsaný tím, ale poslední dobou se u nás točí tak, že jde pohrdnout i filmem, který je víceméně dobrý. Bohužel se až moc zdá, že cesta za premisou je naplněna zoufalým hledáním, kde vzít těch 90 minut. A obecně platí, že divák je rychlejší než film - všechny jeho motivy a myšlenky jsou tak jasné, že když začne scéna, je zjevné nejen, jaký bude její děj, ale jaký bude její smysl, pointa, všechno. Ten film mi je sympatický, ale nestačí mi. (18.10.2019)

Pro diváky neznalé kontextu to bude nejspíš jen snímek mající bizarní rysy černé, ve svém vyznění téměř až skandinávsky pojaté hořké komedie, pro mne, který ještě zažil komunistickou totalitu a to svinstvo, co tu panovalo v 70. a 80. letech, je to film roku, kde se dá najít vše podstatné - nulové vyrovnání se se zločiny komunismu, nepotrestání prakticky žádného komunistického zločince (s čestnou výjimkou Miroslava Štěpána), nedůsledný a ve výsledku naprosto nefunkční institut lustrací, kontinuitu socialistického právního řádu a její personální následky atd. atd. Příběh se zdá být bizarní a nepravděpodobný, o to zoufalejší je fakt, že jde o skutečnou událost, konkrétně pokus válečného hrdiny Pravomila Raichla zabít bývalého komunistického prokurátora a soudce Karla Vaše, kterého naše porevoluční justice, coby důsledek kontinuity socialistického právního řádu a ponechání ve funkcích všech socialistických soudců a dokonce i prokurátorů (i vojenských!), nebyla schopna odsoudit ani k symbolickému trestu - viz naprosto zdrcující a mrazivý dokument Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše (který by měl být promítán ve všech školách). Formálně jde rovněž o překvapivě vysoký nadstandard - vynikající herecké výkony (což souvisí s dobře provedeným castingem), především čistě fyzické herectví Jiřího Schmitzera, přesná upozaděná režie, chytře a vtipně napsaný scénář, cíleně pomalé tempo, celý snímek silně minimalistický s komorním neokázalým vyzněním... Opravdu nečekané filmové překvapení! (23.02.2020)

„Nevím čoveče.“ - „Co nevíš?“ - „Musím si to ještě promyslet.“ - „Já sem to už promyslel všecko za tebe.“ - „No právě.“ Zatímco Teroristka (také řešící otázku pomsty), byla tak dlouho žánrově rozkročená mezi dramatem a komedií, že se to nepodařilo ukočírovat a výsledek byl dost nevyrovnaný, Staříci jsou až na pár momentů čistokrevným dramatem a fungují mnohem lépe. A to jde v případě režisérské dvojky dokonce o jejich filmový celovečerní debut. Začátkem úspěchu je naladit se na tempo. To rozhodně není zběsilé, právě naopak, kopíruje „rychlost“ obou mstitelů. Pokud se to divákovi podaří, začne vnímat jednotlivé, zdánlivě obyčejné překážky jako malé bitvy vedoucí k té rozhodující, a mnohem snáze se emocionálně na „úderné“ duo naladí. A pak je jedno, že jde o 2 sotva hýbající se muže nad hrobem (jejich dodávka je na tom stejně). Štěstí, nápaditost, vůle a „mimikry“ (špatný fyzický stav) pomohou, ale je jasné, že se plukovník Rajner vydává na svou poslední misi…A nekompromisní konec mě překvapil. Celkově dávám solidní 4*. (01.03.2020)

Staříci fungují skvěle v tom, v čem toliko českých filmů zaostává - výběr tématu, tempo a napínání příběhu. Narozdíl od většiny filmů o hrůzách komunismu, si jde Duškův a Provázníkův film vlastní cestou a jde spíše o vyrovnání podpořenou jakousi meditativně-stařeckou linkou. Tempo je vražedně pomalé, vtipy decentní, drama hutné. Jediný problém, který jsem měl, skýtal v nedůsledné kauzalitě. Až na jeden výrazný důsledek na konci filmu se situace na sebe nebalí a spíše jsou jednotlivými povídkami příběhu, které jakoby na sebe nenavazovaly. Ale to je opravdu jediné. Jinak Staříci šlapou jako hodinky... nebo spíše jedou jako invalidní vozík? (26.03.2020)

Po skonu Ladislava Mrkvičky jsem si Staříky pustil na jeho počest. A celou dobu obdivoval herecké mistrovství jeho samotného a Jiřího Schmitzera. Je to smutné, bolestivé, kruté, nespravedlivé, až z toho zabolí nejednou u srdce. Jsem moc rád, že takový film vznikl, a že panu Mrkvičkovi přinesl poslední velkou roli, u níž hrál až na dřeň. Pomalé tempo mi nevadilo, naopak mi paradoxně připadalo, že se o pomalosti ani hovořit nedá, že směřujeme neustále k velkému dramatu a rozuzlení, ačkoli přitom sledujeme dlouhé záběry, mlčení či přípravu na finální akci. (29.12.2020)