Démanty noci

Lustigova povídka Tma nemá stín si něco podobného nezasloužila. V takových extrémní případech, jako je tento, mě to unisono žene zpět k psanému textu svinským krokem. "Snažil jsem se záměrně potlačit všechny prvky, které by příběh situovaly do doby a místa. Chtěl jsem se zamyslet nad osudy člověka - člověka dnešní doby. Příběh je mi prostředníkem k tomuto zamyšlení. Osamocení a ponížení člověka, do něhož se může dostat - a zápas o únik z tohoto útlaku." Tolik z repertoáru frází Jana Němce, které věnoval Kinu v památném to roce 1964. Démanty noci aneb 64 minut prožitých v 64 letech subjektivizovaného času nefalšovaného trýznění prázdným filmem. (09.12.2012)

Depresivní, velmi silná káva. Pro někoho velmi chutná, pro někoho moc těžká, obzvlášť před spaním, pro jiného moc hořká a někdo se nemůže zbavit dojmu, že v ní něco plave. Každopádně první šálek je obtížný i pro skutečné fajnšmekry. Můžete si jí vychutnat nebo se jí opařit. Musí se umět pít. Jan Němec jí uvařil dokonale, přesto, že jí dělal poprvé. Není divu, recept mu na ní dal Arnošt Lustig, který zažil na vlastní kůži, když se pražila. Já popíjím běžně kávu standardní, ale i takovou pochoutku si někdy rád dám. Musím k tomu mít dostatek klidu, pohodičky, nálady a potom mne ani nenapadne, abych v ní hledal kýč v podobě utopené mouchy. Až si dám druhý, třetí..šálek nejspíš její hodnocení ještě zvednu. (19.05.2008)

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

...Ručná kamera p. Kučeru, flashbackový strih p. Hájeka a réžia p. Němca, ktorú by som prirovnal k experimentálnej, pričom taktiež debutuje, to sú hlavné ZNAKY KVALITY TOHTO KRÁTKEHO FILMU, čo sa rozprestiera na poli jednej sugestívnej hodiny, kde pozorujem enormnú snahu prežitia, za každú cenu. Dej je situovaný do druhej svetovej vojny, konkrétne do vlakových transportov, ktorých zástavkou je 100 % garantovaná SMRŤ ! Niektorí „cestujúci” sa zachovajú duchaprítomne, a v poslednej chvíli, vezmú nohy na plecia, aby si zachránili krky, a tak sledujem dvoch chalanov, ktorí si pozisťovali moje nepríjemné skutočnosti, čo by ich inak čakalo, ak by sa na to vykašlali. To teraz ešte neznamená, že majú vyhraté, stáva sa z nich štvaná zver, ktorú pôjdu loviť, a uloviť nadmieru povolaní záškodníci, čo si radi zgustnú na koristi. Obsahuje to množstvo zástavok v minulosti, a prehnané predstavy o budúcnosti, a tak v prítomnosti, je niečo medzi tým. Forma víťazí nad obsahom, je to vskutku geniálne spracované, viď spomínaný „trojlístok” , ale scenár mi neponúkol nič EXTRA, s čím by som sa naplno stotožnil. Aj tak poviem : „Veľmi dobrá práca” ! (12.08.2017)

Démanty noci jako film selhávají, protože v nich vůbec nejde o transport smrti, natož o dva utíkající mladíky, ale o doslovnou ilustraci fenomenologického pojetí času (retence, protence, teď) s metafyzickým závěrem (cesta pokračuje). Taková filosofická pornografie. Němce zajímá spíše estetika pohybu (běh je doprovázen údery hodin. tance smrti) než hrůzy honu na člověka. Filosofii knihám, realitu filmovým příběhům. (25.10.2010)